JARNĚNÍ
Jak tak koukám na pejskaře, chodí pěkně zazimovaní a nepejskaři se neprocházejí, čili venku je velké chladno a fičí. Ani kočka Rozárka nechce moc myšičkovat venku, radši se odebéře na půdu. Ono je to jedno,m protože za půl roku ulovila jedinou myš a ta asi ztratila orientaci, proto Rozárce vběhla rovnou do náruče.
Proto jsem zvolila procházku mezi regály v hypermarketu. Stejně jsme potřebovali nakoupit a v TESCO měli slevy na oděvy.
Udělala jsem dobře, protože se mi povedlo ukořistit svetr, po jakém toužím už od deváté třídy. Možná ta touha vypukla dřív, ale to si na mou duši nepamatuju. Svetr je černý, dlouhý a chlupatý, takže asi budu vypadat spíš jako z hororu uprchlý živočich.
Jenomže sleduju americké sitcomy a usoudila jsem, že za oceánem je dámám s nadváhou často skoro fuk, jak vypadají, protože upřednostŇují vlastní pohodlí a snad i dobrý pocit. Pokud se cítím líp v modelu, který ze mně dělá obřího chlupatého emzáka - proč ne? Vždyť se oblékám hlavně kvůli sobě - aby mi nebyla zima. Pro okolí se oblékám proto, že bych nerada děsila kolemjdoucí. Tak proč na sebe věšet něco škrtivého, štiplavého, či jinak nepříjemného? Pozadí se mi nezmenší a břicho taky nezmizí.
Můžu být méně in a nikdo si toho nevšimne. Proč vlastně chceme dobře vypadat? Nad tím se dá hodně popřemýšlet. Já se k tomu chystám a možná to nebudou poznatky, kterými bych se chtěla pochlubit. Utěšuje mě, že v tom, jako v mnoha dalších věcech, nebudu sama.
KOLENO
V dětství jsme jednu dobu měli v oblibě hru s úžasným názvem Krvavé koleno. Pravidla jsem už dávno zapomněla. Jen mě občas fascinoval ten název. Obvykle k tomu docházelo v situaci, kdy se mé vlastní koleno dostalo do stavu, o jaký nikdo nestojí. Docházelo k tomu vyjímečně. Moje zásluha to nebyla.Než chodit pěšky, radši jsem jezdila na kole a občas jsem si počínala jako bezhlavý jezdec. Posléze jsem se dozvěděla, že koleno je nejdůležitější kloub na lidském těle. Být obdařena touto vědomostí včas, bývala bych opatrnější. Jednoho krásného dne se člověk vydá k lékaři. Podvědomí nevaruje, letní nebe je blankytné. Je krásné šlapat do pedálů a současně se kochat přírodou. Na své milované skládačce jsem se z Katusic i vracela. Tamní pan doktor patřil k nejlepším a místní na něj pěli chválu. Až na vyjímky – tak je to všude. V červencovém vedru jsou i tři kilometry až dost. Pot teče po obličeji, cyklista je celý schvácený . Je to sport, ale s trochou zábavy. Pro lidi z města to bývá naopak. Oni jsou hlavně na ten sport. To si pak s divným pocitem vzpomínám na dědečka, který jezdil na kole denodenně – v zimě na šichtu do cukrovaru, v létě zase po stavbách. On bral kolo jako dopravní prostředek.
I tři kilometry jsou v červencovém vedru zvládnutelnější, jestliže je člověk nápaditý a na cestu si vezme pet lahev, naplněnou vodou. Tou je příjemné se mezi poli, kde slunce žhne víc, než mezi domy, polévat. Nevynechat ani hlavu, ta trpí nejvíc. Než člověk dorazí na kraj obce, je usušený, avšak ne splavený. Panu doktorovi jsem svěřila svoje trápení. Něco se dělo s mou rovnováhou. Rozčiloval mě zvláštní pocit. Stačilo, abych otočila hlavu. Někdy se to stalo, jindy zase ne – moje oči koukaly vlevo a já přesto cítila, že se pohybuju vpřed. Taková lidská setrvačnost. Dostalo se mi rady, abych nedělala prudké pohyby. Taková rada se dodržuje vskutku špatně, obzvlášť týká – li se zvědavé ženské. Mělo následovat vyšetření.Spokojeně jsem vyrazila k domovu. Trasu jsem zvládala a užívala si úžasný dojem, protože voda, kterou jsem na sebe lila, mě báječně ochlazovala.Pěkně zmáčená vodou jsem projížděla přes náves, když vtom – koho to nevidím? Svobodová. Musela jsem obrátit. Svobodová z bytovek čekala na autobus.Třicetiletá matka tří dětí, vdaná a boubelka. Taky k doktorovi. Já měla zásadní dotaz. Předešlý den jsem tuhle mladou paní viděla, jak dopoledne odchází od našeho souseda. Žil singl a já mu říkala Atik, podle jeho
sexuchtivého jezevčíka. Najednou mě náramně zajímalo, co u toho pána dělala - navíc v době, kdy je ten její cvok v práci. Po pravdě řečeno, už jen pomyšlení na pobyt v jedné domácnosti s tím exotem Svobodou, byl frustrující.Ten chlap míval zběsilé nápady. Proslavil se v obecním měřítku, když v extrémních mrazech pobíhal spolu se svými dětmi po vsi. Dítka byla oblečená přiměřeně počasí, jejich otec se pohyboval v šortkách a v nátělníku. Oslovoval sousedy a poptával se po železném šrotu. Tyhle nápady míval, když jeho žena nebyla doma. Jenomže mě zajímalo, jestli je pravda to, co si myslím. To jsem hodlala odhadnout z toho, jak se bude Svobodová tvářit, až se zeptám, co dělala minulé dopoledne u Atika. Dítka na prázdninách, ve Vsi skoro nikdo doma – se mnou ti dva nepočítali. Získanou informacijsem neměla v úmyslu šířit, ale paní Kuntošové jsem se svěřit chtěla. Ta paní prý byla největší drbna ve Vsi. Nevadí, já si s ní vždycky ráda popovídala.
Dotaz jsem nevznesla. "Už mi to jede," zvolala Svobodová s úlevou. Zrovna, když jsem se propracovávala k cíli svého snažení, vynořil se na konci silnice autobus. Překážet na zastávce, to jsem v plánu neměla. Rychle jsem se rozhlídla a hup na skládačku. Nějak jsem zapomněla, že prudké pohyby – to ne! A najednou koukám, že ani nevím, kam jedu. Jakmile se rozhoupaný svět ustálil, poznala jsem, že mířím přímo proti chodníku. Nezvládla jsem to a padla i s kolem. Mokré oblečení okamžitě obalil prach, který na vozovce zůstal ještě od zimního posypu. Můj nákup využil situace a vyskočil z košíku na nosiči.Kutálel se z kopce ve směru na sousední obec. Když jsem se potupně sbírala a přitom chytala prchající zavařeninu a rajčata, přijel autobus. Oproti jiným ročním obdobím byl hodně plný. Každý, kdo měl nějaké vyřizování ve městě,to chtěl odbýt ráno, aby nemusel chodit po rozpálených městských ulicích zrovna přes poledne. Zatímco řidič autobusu s pokleslou čelistí zíral na moje kaskadérské šou, pasážéři vystupovali, anebo nevěřili vlastním očím. Nepochybně jsem nadchla občany ze sousední obce – ti v tom autobuse byli snad všichni. Aby toho nebylo málo, projížděly návsí i družstevní traktory. V poledne se obědvá, ať se mi to líbí nebo ne. Na té návsi se objevili až na vyjímky všichni ze Vsi a okolí. A já se potupně belhala k domovu, odřená kolena mě pálila a omlácené tělo bolelo. Doplazila jsem se až do kuchyně, což byl výkon hodný železného muže.Kuchyň jsem měla v patře a kdo ví, jak pochroumané koleno bolí na schodech, ví, jaké utrpení mám na mysli.
Odpoledne se dostavila sousedka, bývalá reprezentantka Červeného kříže v obci. Místní organizace se sice rozpadla, avšak označená zásahová brašna zbyla. Základní ošetření se konalo pod ořechem, kam jsem nějakým zázrakem sestoupila z kuchyně, kde jsem se vzpamatovávala z veřejné potupy. Po absolvování ošetření a s pálícím kolenem, jsem se týden držela na gauči a blízko něj - hlavně co nejdál od svědků mého cyklistického výstupu. Vztah Atika a Svobodové mě nepřestal zajímat.
Když mě přišla navštívit paní Kuntošová, předložila jsem jí nevyřešený problém. Pochopila a ihned prohlásila, že ti dva by se měli stydět. Taky jsem se pochlubila nehodou, která měpři pátrání potkala. Paní Kuntošová nevěřila. Vždyť její okna vedou přímo na náves! A to zlé jazyky tvrdily, že největší místní drbně nic neuteče. Však paní Kuntošová náramně litovala, že jí unikla akce století. S tím kolenem jsem se následně moc natrápila.Jako kdyby mě někdo uhranul. Jakmile mě potrefila nějaká nepříjemnost, související s pohybovým aparátem, odneslo to právě ono nešťastné levé koleno. Jestliže vezmu v úvahu, že náhoda neexistuje, musela bych uznat, že mě Pán Bůh potrestal dřív, než jsem svůj hřích dovedla až k úžasnému konci.
S DĚDEČKEM
Holky dědu milovaly. Po noční dokázal najednou pít kafe, kouřit, odpočívat i pospávat. Nella z toho mívala legraci, ale Sabinka, ta měla dědu za něco stejně úžasnýho, jako je svatý obrázek. A on - kdyby mohl, tak za ni bude i dýchat.
Sabinka svýho milovanýho dědu ztratila moc brzy. Byl její životní jistota, s ním by úskalím puberty prolezla mnohem snáz. Když děda odešel, Sabinku život zradil a ve svým věku na to nemohla být připravená, protože do určitého věku nejsme dost otužilí, aby se nám dařilo zvládat ztráty. Na to asi nejsme úplně připravení nikdy.
BYLO NEBYLO
Je to takové podivné. Koukám na obrázek budovy, která jistě existovala a vím, že na jejím místě je zimní stadion a připadá mi, že tam byl vždycky. Měla bych vědět, že ne, ale smysly člověka klamou.
Na ten stadion jsem chodívala bruslit. Jezdilo se dokola, pak se změnil směr a zase se jezdilo dokola. Je to normální? Jinak to nešlo. Organizace je nezbytná a systém udržuje pořádek.
Ve společnosti je pořádek nutný, protože jinak by se lidi prali. Oni se ale stejně perou. Systém ví, jak je potrestat. Proto je dobře, že jsme součástí systému.
Když nad tím uvažuju, v jádru je jakýkoli systém nepřirozený a člověk se mu určitě podřizuje nerad. Lepší je lítat někde v lukách, přebývat v jeskyni a vstávat ráno až dle potřeby. Nechodit do práce.
Práce nám dává obživu. Proto ji potřebujeme, ač ji obvykle nemáme rádi. Žádáme o ni. Prosíme. Protože ta jeskyně by nám v zimě nemusela vyhovovat, je totiž bez koupelny, bez vody, dokonce bez teplé vody. Za nutné pohodlí se rádi vzdáme velké části své svobody. Říká se tomu pokrok.
NÁVRATY
Proč se chřipka vrací? Má mě tak ráda, že se nechce vzdát. Neopouští mě. Nesnesu, když se snažím zakašlat a nejde to a nejde. Muž jel dneska do Města, do špitálu na sono a já neměla sílu k oblékání, ba ani k obědu. Přivezl nějaké to sousto, hlavně hodně kvalitní a taky hodně drahou šunku. Já dostala jogurty a mufiny. Nesnáším je z principu, protože nemusím to, co amíci, navíc je česká bábovka lepší a větší. Mufiny se hůř jedí, člověk se zapatlá. Kdybych měla sílu, upeču bábovku nebo radši koláč, protože mám dobrou německou marmeládu. Jenže se zadýchám už cestou ze záchoda.
Rozepsala jsem příběh, protože myšlení zatím zvládám, i když mě napadá, jestli kolem neobchází zápal plic. Když jsem na konci šedesátých let měla honkongskou chřipku, na kterou děda doplatil životem, bylo mi mizerně tolik, že si to pamatuju dodnes. Ale randit jsem chodila, i když mrzlo a pod minisukně notně fičelo, protože sehnat punčocháče, to byla výhra. My se většinou trápily s podvazkama. Tehdy mi snad i omrzly stehna, ale za čtrnáct dní se chřipajzna vzdala. A teď jsem její favoritka.
Dostala jsem pět krabic džusu. Je to divný, ale ten džus nějakým zázrakem zabírá. Věda mi to asi nevysvětlí. Mám rozdělanou deku pro miminko Štěpánku a obávám se, že bude zralá na doháčkování asi tak k maturitě. To už na tu chřipku zaklepu bačkorama a moje dílo aby dohotovil neznámý dobrovolník.
ÚNOR BÍLÝ, POLE SÍLÍ
Docela mi nejde do hlavy, že najednou PC ruší interpunkci. Asi jsem rozhněvala nějakého internetového boha. Venku máme poněkud bílo a mrazivo, počasí naviguje občana k telce. I v případě, že občan trpí chřipkou, jaká se vyskytuje jednou za pět, za deset, atd. let. Měla bych se pustit do tvorby, ale během kýchání se soustředění narušuje. Když připočítám kašel, uznávám, že jsem neschopná sepsat cokoli, co by obsahovalo víc, než jednu stránku. Nejlíp umím vybarvovat obrázky na PC, je to intelektuálně osvobozující činnost.
Povídku do soutěže INSPO jsem poslala, ale do Konferenčního centra se mi letos nějak nechce, protože tam mají židle jenom v sále a v jídelně. Snídaňový plácek nabízí stolky, na které si dáte jídlo a pak i lokty, které vám ulehčují stání. Mám takovou eskamotáž zapotřebí? Radši nebudu pokoušet štěstí. Loni firma, která zajišťuje potravu, slibovala řízek a byly to opět kuřecí plátky a řízek, polévka z nějaké té chemické substance, jakou dnes dostáváme všude kromě domácí kuchyně. Tak se nebudu trmácet a zkoušet, jestli neobjevím chřipkový kmen, který ještě nemám.
Čumět na monitor a nepřemýšlet, to je úžasná věc. Uzdravuje. My, lidi, máme pocit, že musíme něco vytěžit z každé vteřiny asvého života, ale není tomu tak. I když si jen tak čistíme hlavu a snažíme se myslet na něco dobrýho, prospíváme sami sobě. Meditace je taky chvályhodná. Někdy je moudřejší nedělat vůbec nic.
NEJHEZČÍ KOBEREC
K tomu není co dodat: sedmikrásky, sedmikrásky, sedmikrásky...
U plotu se ještě pořád usmívají narcisky. Opakuje se to každoročně a nikdy se to neokouká. Pak popírejte Boží existenci!
Nezahrávám si s náboženskou propagandou, ale ten půvab mě vždycky skolí a já se kochám a nevím, jak to přírodní jásání vědecky vysvětlit.
Najednou jsme venku, radujeme se a nejsme zachumlaní do kabárů. Nos taky nezebe.
RADUJU SE
Babí léto má být příjemné. Snad to přijde i k nám, ale ráno jsme měli plus čtrnáct a větrno. Teď se vyjasnilo na polojasno, ráno ale bylo sluníčko, které rozhánělo mlhu a pak se na to vykašlalo, protože co by se pořád snažilo? I ono si rádo odpočine a lidi si jeho snažení moc nepovažujou, jinak by nedělali tolik smogu. S tím bych i souhlasila, ale lidi mají snahu přežít, jenomže energie stoupají v ceně a uhlím topit je nejlevnější, autem je cesta do práce nejrychlejší a nejpohodlnější a čím míň funguje hromadná doprava, tím víc jsme odkázaní na auta, protože kolo je sice ekologické, avšak kdo to má ušlapat?
Přesto mě postihla radost, s níž jsem ani nepočítala, protože v plzeňském Halmochronu jsem nikdy moc nedokázala, když nebudu počítat jedno nedávné druhé místo, nad kterým jsem se z radosti málem pominula, protože tahle literární soutěž je mi nějak vnitřně blízká a dost mě štvalo, že nezvládám. Nakonec jsem důkladně předělala jednu starou povídku, která se mi námětově zdála dobrá. Vznikla povídka nová, která doposud nikde nesoutěžila a v Halmochronu se umístila na druhém místě, takže jásám. Poučení jsem si vzala: Někdy není dobré zahazovat stará dílka, protože vada souvisí s vypracováním, zatímco nápad stojí za snahu.
VESELÉ VELIKONOCE
Kytičky odvážně rozkvétají. Jsou nedočkavé, i když u nás o Velikonocích fičelo a občas i pršelo.
Trpaslíčci jsou dle mínění některých znalců kýčovití, ale smějou se vesele, a to mi dělá dobře. Úsměvů není nikdy dost.
Mráz poničil ořech a zdevastoval srdíčka, což je kytka, u které nemám, co se oficiálního názvu týče, jasno.
PEČEME, PEČEME, PEČEME...
Cukroví se věnuje značně vysoké procento českých hospodyněk. Fakt je, že kupované není tak dobré a ke všemu je i drahé. Jo, to za totáče, to se dalo obstarat cukroví skoro jako domácí a ještě za přijatelný peníz. Pokud doma nečíhaly dětičky, připravené tu dobrotu shltnout ve stylu vyhladovělých vlčáků.
Já tenkrát pekla a pekla a nebavilo mě to. Dodnes jsem nepochopila, co na tom ty ženské mají. Taková titěrná, nevděčná práce! Člověk se s tím těstem patlá celé odpoledne a na snědení stačí pouhá čtvrthodinka. Je to neekonomické!
Ale vánoční. Kuchyň voní skořicí, vanilkou a trošičku rumem, což je přesně ta kombinace, která probouzí Ducha Vánoc. Ten zase zažehne pochodeň romantiky, něhy, někde přidá i špetičku nostalgie a my, pokud se zrovna neproháníme v obchoďáku, si užíváme Kouzlo. Tak jako loni, předloni - a vlastně vždycky.
Jsou lidé, které vánoční atmosféra potrápí, protože v osamělosti je Duch Vánoc smutný a Kouzlo funguje tak mizerně, až nefunguje vůbec. Jsou i lidé, kteří naslouchají žádostem všech možných nadací - a najednou jim dojde, že takový útok na soucit je podraz, protože kdyby měli obdarovat všechny potřebné, nezbyde jim ani na dárky. Věnovat se dobročinnosti, to není žádná legrace.
Vánoce se blíží, a my slyšíme o katastrofách, o tragediích, o hrůzách. Přírodní živly a lidskou krutost nemůže zvládnout ani ten nejvýkonnější Vánoční Duch.
BOUŘKY A PŘÍVALY
Od rána umíněně čekám na bouřku. Počasí jako obvykle, odpoledne je venku jako v prádelně a bouřka se v posledních dnech objevuje zvečera.Dnes se asi zdržela někde na Vysočině. Nebo snad zabloudila v Brdech? Ranní mlha schovala vrcholky kopců a dokonce cudně zahalila i les kolem vesnice - a ono pořád nic!
V neděli jsme řádění živlů zažili v Kauflandu. Stojící u pokladny a unavené nakupováním nás téměř ohlušil příšerný kravál. Vypadalo to, že někde poblíž jede po betonové podlaze hodně naložený vozík, vybavený železnými kolečky. Omyl, to se déšť snášel na plechovou kauflanďáckou střechu.
Trvalo dost dlouho, než jsme posbírali chuť a odvahu vyrazit k východu. Člověk se tak nějak obával, co asi uvidí. A že jsem viděla. Blesk zrovna uhodil do plechové střechy protějšího činžáku. Bohu díky, že to hromosvod ustál!
Večer jsme mohli sledovat, jak voda řádila jinde. Říkám si, že dřív bývala taková průtrž mračen tak jednou nebo dvakrát za léto. Teď se intervaly změnily. Nebo je to snadnějším šířením informací? Že se za pár okamžiků dozvíme o zemětřesení v Číně, o sesuvu půdy někde na tichomořském ostrově a o vraždě ve vedlejším městě?
Žijeme obklopeni hrůzami, na které nejsme a nemůžeme být připravení. Já se pořád bojím bouřky. Vím, že věda tento jev vysvětluje, vím, že tam nahoře sv. Petr nehraje kuželky, ale iracionálno mě naviguje chápat řádění živlů jako trest. A jakmile se zahloubám, připustím, že ono to nějak tak i může být, protože lidi si nedokážou vážit ničeho, co dostávají. Země nás obdarovává bohatě - a zadarmo. Tak ničíme vzduch, čerpáme přírodní zdroje, devastujeme krajinu. A pak mluvíme na téma "co se s tím světem pořád děje".
Do blogu:
Jedeme z nákupu. U silnice stopuje zarostlý chlápek. Vlasy má jako lesní strašidlo, vousy taky, ale v ruce drží kolečko z tachografu. První dojem? Kamioňák v nesnázích.
Vypadá jak vypadá, oni mají kamioňáci svoje speciální outfity. Koukám, kde nechal auto, ale nikde nic nevidím.
Přesto vítězí soucit se smolařem. Nezdá se, že cestuje na dovolenou. Nebýt toho tachografového kolečka, neopřu o toho týpka ani kolo. Ale takhle? Asi má za sebou krušné putování.
Tak jsme ho naložili. Spolu s mužem vstoupil do vozu i hutný pach. Já skoro omdlévala a zároveň jsem pevně objímala tašky s pár korunami, které jsme neutratili a s doklady. Muž zatím líčil peripetie, s nimiž se během uplynulého týdne potýkal. Vyhořelá kabina kamionu, to věru není žádná legrace, zvlášť, když se to stane v Miláně. Tomu nešťastníkovi nepomohl ani český konzulát. Zoufalý dopravce už strávil týden na cestě domů.
Poslouchala jsem, jak nepomohla ani policie, ba ani české dráhy. Vím, že takhle to nefunguje a ke všemu ten chlap smrděl jako velbloud. Dnešní doba je založená na komunikaci a to kolečko v mávající ruce je finta na hlupáky.
Pána jsme svezli tak pět kilometrů - k nejbližší křižovatce. Když už lhal opravdu velice, napadlo mě, že bych se mohla ozvat. Alespoň maličko. Pro formu a kvůli zachování naší důstojnosti. Ale něco v hlase toho divného cestovatele mě varovalo. Asi bych ho neměla naštvat. Někdy opravdu platí, že mluviti stříbro, mlčeti zlato.
Na rozcestí nás dotyčný požádal o dvacku. Opakovaně. Že jako na polívku. Já nepodlehla soucitu a strach jsem vytěsnila, protože kolem nás bylo docela rušno. Přesto jsme ho obdarovali dvěma marmeládovými šátečky. Určitě byl moc rád.
Jakmile zmizel v oblacích prachu, otevřeli jsme okna a já pořád chovala naše tašky. Nějak mi uniklo, jestli ten poutník vůbec poděkoval, ale mám dojem, že ne. Teď mi zbývá vyčistit zadní sedadlo savem a pak si můžu vynadat. Nějak jsme na moment naskočili do uplynulého času, kdy se lidi bez vzájemné pomoci mnohdy neobešli. Uniklo nám, že to, co bývalo správné je dnes často rizikové. Pustili jsme si k tělu podvodníka, který balamutí důvěřivé lidičky. Mohli jsme dopadnout všelijak. Co když se po našich silnicích pohybuje vrah taxikářů? Konec konců, k nám by to ani neměl moc daleko. A co útočník, který pořezal turisty v Praze? Zamrazilo mě, jakmile jsem pomyslela na ženu, kterou někdo zabil v tramvaji.
Vlastní hloupost nám dochází až se zpožděním - pokud vůbec. A ono to může být velice nebezpečné. Z toho stopaře šel strach. Proč to vím až teď?
HOPSA HEJSA
...do Brandejsa...
Včera se v tamní knihovně vyhlašovaly výsledky Literární soutěže Polabská vrba. Měla jsem tu čest získat ocenění v kategorii kniha mého života a to ocenění mě udělalo ohromnou radost, protože postava z příběhu, který jsem vlastně jen zaznamenala, ta postava, o které jsem psala, byla obdivuhodná žena, jakých je, vždycky bylo a bude moc málo.
V Brandýse jsme pospíchali do toho nejprudšího kopce, proběhli jsme průtrží mračen a v knihovně si poslechli zajímavou hudební produkci. A kromě toho všeho jsme ochutnali jedinečné vanilkové rohlíčky, a já hned prosila o recept.
Ochladilo se, ale to nic neznamenalo. Diplom, který jsem dostala, si hýčkám, stejně, jako knížku o tom, jak v Brandýse fungovaly cechy. Pořád mám pocit, že to ocenění spíš patří paní profesorce, o které jsem psala.
RÁNA BÝVAJÍ I KRUTÁ
Poplatek za televizi je povinnost. Neunikneme, i když jsou situace, kdy bych moc chtěla, aby ČT platila mně. Bylo by to spravedlivé.
Existuje člověk, který se v ranním programu vyskytuje víc, než dokážu strávit bez nadávek. Tenhle člověk mi není sympatický, což ale není jeho zásadní chyba. Na obrazovce je hodně tváří, které sympatie nevzbudí, i kdyby divákem o popdlahu mlátily. Není na světě člověk ten, aby se zalíbil lidem všem.
Jenomže člověk, který mě po ránu oslovuje, a to dokonce i u snídaně, by měl mluvit správnou češtinou. Jakmile zaslechnu ono neurčité cosi mezi hláskou a a hláskou e, lezla bych po zdi, protože to zní strašlivě. Obzvlášť v době, kdy ještě nejsem zcela probuzená a ráda bych na tom zapracovala, což mi během vyrušování logopedicky nevyzrálým televizním redaktorem nejde. A nejde.
V ČT pracovalo redaktorů povícero - a většinou mluvili zřetelně a jejich projev byl kultivovaný. Tihle lidé zmizeli a zůstalo jen pár jedinců. Ten s divnou pražskou mluvou je na obrazovce skoro pořád. Přesně řečeno skoro furt. Domnívám se, že o volném víkendu poskakuje před vrátnicí na Kavčích horách a dožaduje se návštěvy svého pracoviště.
Nějak mi nejde na rozum, že když diváci poctivě odvádějí poplatky, neměli by mít nárok na řádně odvedenou službu. Protože to v naší zemi funguje tak bídně, jak to funguje, musí divák brát, co televize nabízí.
STÍN NA DUŠI
Není to nějak hodně dlouho nazpátek, i když někdy mi připadá, že všechny ty ošklivé věci se přihodily někomu jinému. To jsem tenkrát žila ve stresu, což je jakoby normální stav, i když to je velice nenormální. Když se moje potomstvo potýkalo s pubertou, odeslala bych ty ještě ne dospělé lidi šupito presto na psychiatrii. A sebe taky, ale pokud možno by to měl být blázinec na opačném konci republiky. Abych si odpočinula, protože i tak měl člověk fůru starostí, které ho ničily.
Potomek, propadlý drogám, je zátěž pro všechny kolem. Je to křivda pro sourozence onoho dítka, protože na ty už rodičům nezbývá čas. V životě rodiny se dějou věci, které nelze odestát. Stanou se a nic je nepromine, jsou součástí rodinné historie.
Jestliže má dítko, propadlé drogám, svoje vlastní potomky, mění se život prarodičů na nekonečný horor. Jsou obklopeni sestavou nerozmotatelných lží, podvůdků a vydírání. Jsou vystaveni odsouzení ze strany úřadů, protože za chyby dětí jsou zodpovědní jejich rodiče, i když je provinilý potomek už dávno zletilý. Tomu je v jeho omámené palici fuk, co si o něm lidé myslí nebo říkají. On má jedinou starost: obstarat si další dávku. Když je ten potomek dívka, či žena, dělá ostudu úplně ohromnou.
S tím si rodič neporadí a jemu taky nikdo neporadí, protože těm, kdo by snad poradit měli a možná i mohli, se radit nechce. Když někdo vychová takovou potvoru, tak ať se stará.
K tomu je nutné přičíst starosti s obživou, s počítáním, co se do rozpočtu vejde i nevejde atd. To, co známe všichni.
A ten člověk má snahu. Víc nelze.Peníze mizí v černé díře feťácké domácnosti, kde by se děti měly alespoň najíst. Síly docházejí, protože drogám propadlá osoba je devastující pro všechny, kdo se snaží jí pomáhat, aniž by měli odbornou průpravu a disponovali značnou dávkou otrlosti.
Jednoho krásného dne se stane, že prarodiče pochopí, proč jejich dcera nechávala svoje děti hlídat tomu člověku, kterému by ono sami nesvěřili ani kočku.
Nejhorší je, že i v tak strašném okamžiku je člověk úplně bezmocný.
VZOR ELEGANCE
Všední dny mě poučily o tom, že Praha už není vzor elegance. Je to město omšelé a mnohdy zlomyslné. Útokům, kterými napadá venkovany, jimž nabízí předražené rychlé občarstvení, jsem se dokázala vyhnout.Tramvaj číslo sedm během času mírně pozměnila svoji trasu, ale my si všimli včas.Mírně omrzlá, protože slibované oteplení se brzy ráno nedostavilo, jsem se pokoušela zvládnout cestu pražskou MHD. Ten, kdo vymyslel tvar sedadel, které vypadají jako dřevěné, leč jsou to nepohodlné a kluzké potvory, ten člověk – jestli to není nějaký zlovolný emzák – měl bádat v historii, aby zjistil, jak má dřevěná výbava tramvaje vypadat. Nostalgicky jsem vzpomínala na laminátové sedačky. Nepokoušely se mě shodit.
A najednou jsme byli ve Vršovicích. Hurá do servisu! Loudala jsem se, protože chuť na kafe člověka brzdí. Bylo mi vysvětleno, že mám jít rovně a pak doprava. Moje rovně bylo opět – a jak jinak – špatné rovně. Po dosti dlouhém pochodu jsem nedošla do servisu, avšak objevila jsem fotbalový stadion. Kolemjdoucí muž mi odpověděl na dotaz. „Je to Bohemka,“ prohlásil udiveně. Nejet na Fan City, nikdy bych ten známý stadion neviděla.
USUŠIT PRÁDLO
Pro každého z nás má jaro svůj extra význam. Mládí nevybouřené cítí tu všeobsahující něhu, která voní ve vzduchu, alergika zase trápí bříza, zatímco hospodyňka jásá, že jí pěkně uschne prádlo. Jarní vzdoušek, toť nejlepší aviváž!
Když jsem vyloudila, aby se sušák vrátil na svoje místo - kam jinam, než ke dveřím - vydala jsem se věšet várku tmavého prádla. Šlo to samo, vítr foukal, sluníčko svítilo. Tak jsem rychle šoupla do pračky další várku, abych to počasíčko náležitě využila. V sušičce by to nebylo ono, napadlo mě, když jsem se kochala pohledem na rozzářenou oblohu. Hodně věcí, které nám zjednodušují život, nás obírá o romantiku.
Dlouho jsem se bránila myčce na nádobí, i když mám jasno v tom, že s rukama v jarové vodě ve dřezu si romantiku jistě neužiju. Jen mi to mytí nádobí v myčce přišlo jako rozmařilost. Už jsem prozřela a tenhle civilizační výdobytek nejenže uznávám, já se mu dokonce klaním!
Povídky, které jsem měla v dokumentech, a které nešly otevřít, se zázračně a bez mého přispění obnovily, takže jsem obeslala soutěž. Je to zázrak, když se technika smiluje. Právě jsem si to uvědomila - jaro je doba plná zázraků, kdy se člověk nutí uvěřit, že ta krása kolem nás vznikala díky evoluci. Potkám rozkvetlý keř zlatého deště a mám pocit, že za tou nádherou je zase jenom božský smysl pro krásu.
DEN DŮCHODCE
Nejdřív aby člověk vstal, to znamená, že musí ven z postele. Souboj s kolenem, ve kterém je voda, střídá souboj s bolavou páteří. Mezitím se ozývají klouby. Pošta doručila pozvánku na supervýlet, to bude něco, babčo, oběd zadarmo! Pomějeme se. A taky přijdeme mezi lidi, on si i důchodce rád popovídá. A nic kupovat nebudeme, to ani omylem!
Přijedou na ten internet, co nejde. Ten šejdíř, co tady byl posledně, nabízel novou anténu, i když my máme jinou smlouvu, chtěl to zaplatit, vykuk jeden. Nojo, takhle se vydělává. To za socíku, babčo, to býval pořádek!
Cesta na nákup, bude to fuška, teď, když nám vzali to ZTP. A před knihovnou se stavět nesmí, jen lidi z radnice, i když běhají jako srnky. Člověk aby se opřel o fofrklacky a myslel na svobodný přístup k informacím.
Je potřeba zajít do lékárny. Dneska nikdo neví, za kolik ty léky budou, ale někdy aby se člověk vracel další den, oni mají v regále jednu krabičku a co zákazník chce, to objednávají. Tak se možná projedeme dvakrát.
Jsme ve městě a tak se i zrekreujeme. Zaplaveme si. Chtělo by to i kafčo. Co takhle laté? V kelímku je cosi. Ani to nepění. Vypadá to jako voda z nádobí. Nějak tak to i chutná.Za pětatřicet korun. Obsluha reklamaci nebere, že prý to kafe dělá mašina. Někde vzadu. A dělá ho z instantního kafe. Podle toho chytráka, co důchodce, to pitomec.
Hádat se nebudeme. Mohl by se nám i mstít. Hlavně nikoho nenaštvat. Oni se dneska hned zapichujou. A důchodce se stává snadnou kořistí. Hlavně, když jde o peníze.
Doma zjišťujeme, že balený chleba není měkký už pár dní. Co ale máme koupit, když celý nesníme? To nám zase ztvrdne ta druhá půlka.
Hlavně zamykat. Oni možná přijedou chlápci, co prodávají prací prášek. Nebo ten chlap, co asi před rokem prodával obrazy, takový fotografický. Kus za pět tisíc. Nejmíň nebezpečný jsou svědci, jenomže oni zase povídaj ty jejich věci a člověk se u toho otravuje, ale taky nechce být nezdvořilý. Slušnost je nade vše. Jen nikoho nenaštvat, protože dneska jsou lidi - však víme jaký.
KABELKY
Jdeme s módou a záleží i na kabelce. Aby nás doplněk zdobil. Protože nechci být ozdobená tím, že si na jedno rameno zavěsím uši od olbřímí tašky, vyhledávám kabelky, které lze nosit šikmo přes rameno. Ani se nehnou, jsou o málo bezpečnější před zloději. Jenomže taky potřebuju zavazadlo, do kterého se hodně vejde. Víme, co sebou taháme a co NUTNĚ! potřebujeme mít po ruce!
Před časem jsem kabelku s páskem dost dlouhým, abych ho přehodila křížem přes tělo, sháněla marně. Nakonec jsem získala jakýsi téměř dětský batůžek. Už ho nenosím, ale byla jsem poučena, že je přesně na pět piv. Tehdy byly k mání jen kabelky, co se věšely na rameno a jejich majitelky vypadaly jedna jako druhá jako nachýlená vrba.
Některé z nás mají slabost pro kabelky značkové, hlavně pro značku vuitton, kterou si prý oblíbily celebrity. Jestli je výše zmíněná kabelka ta hnědá hrůza, která je občas k vidění a jestli je ta hrůza zpestřená nehezkými, leč pravidelnými obrazci - tak vím, že tuhle tašku bych brala snad jen zadarmo. Nemám ráda ohavnou hnědou - a výrobce tohoto módního doplňku se přesbně strefil do odstínu, který mě irituje. Nejsem v tom sama, pochybuju, že kdyby neměla pověst extra zboží, našla by tahle ohavnost kupce.
S tím nic nenadělám. Je to tak. móda je jednak pro lidi, ale je i pro snoby.
SOUBOJ O NIC
Vím, s kým je nejhorší se srazit - a není to kůň. Je to lidská odrůda, specifická a všestranně nebezpečná. Tyhle týpky známe všichni.
Domů se nedostáváme po silnici. Naší jedinou komunnikací je polňačka. Je hrbolatá, anžto na ni kašle majitel a vůbec všichni. Taky po ní teče voda z družstevního lánu. Druhá strana cesty by byla docela sjízdná, jen kdyby v zatáčce ve výhledu nebránilo křoví. Občan, jdoucí po cestě, netuší, co se proti němu vynoří a řidič je na tom úplně stejně. Pouze díky velice mírnému provozu se dosud nikdo nestřetl.
Říkám obecním představitelům, že ta cesta je špatná, podmínky neúnosné a blablabla. Odpověď? Jednoduchá a negativní. Oprava nebude. Ona se opravuje hospoda a kaplička a takové věci. Opilec, každodenně vysedávající v místní nálevně si může odskočit kvůli modlitbě do opravené kapličky, já si můžu leda podvrknout kotník na polňačce. Přerozdělování daní je počítáno i na obyvatele, takže můj příspěvek do rozpočtu si užívá pravidelný návštěvník pohostinství.
Vysvětlení, že křoví je nutno ořezat odborně, se mi doneslo asi před rokem. Koukala jsem na šípky, trnky a jim podobná náletová křoviska. Na tuhle úžasnost je třeba odborníka. Možná by měl svůj úkol zajet zkonzultovat do Průhonic.
Uplynul rok a já potkávám mistra. Na dotaz, kdy provede odborný výkon, odpoví užasle. Je mu divné, že jsme práci nevykonali svépomocí. Pak usoudí, že na cestě nemáme co dělat. Na tohle lze odpovědět pouze přednáškou nebo inzultací. Zvlášť, když vím, že po cestě chodívají děti, maminky s kočárky a další, nic netušící sousedé a známí.
SLUNCE, VODA, VZDUCH A ILUZE
Letně prázdninovou pohodu si maluju. Že bude stejná, jako kdysi. Tenkrát bývaly plavky se žabičkováním, protože umělá vlákna, no nic moc. Mívala jsem takové krepové, bílé s velkými barevnými tečkami a s kabátkem ze stejného materiálu. A bylo teplo, až byl horký i chodník, po kterém jsem pochodovala směr koupaliště. Byrokrati tehdy rozhodli a z bazénu vypustili vodu. Celou tu cestu napříč rozpáleným městem jsem vážila zbytečně. A to jsem se vydala to koupaliště hledat, protože bylo úplně, ale úplně nové!
Byla jsem naivní, ale neznalost zákonů schválnosti mě neomlouvá. Takové letní vedro to tenkrát bylo! A my tehdy žili jen kousek od řeky...
JÍDLO
Často opakovaná perla, že nejenom jídlem živ jest člověk, nabývá několikero významů. Jednak nás to nabádá k duševnu, jednak nás to učí skromnosti. Jenomže - jestliže za to jídlo platím, chci nějakou protihodnotu.
Jít na oběd do neznámé restaurace? Ach jo. Risk může být zisk, ale taky průjem nebo žaludeční problém. Jako když jsem si v létě dopřála dršťkovou ze zavařovačky a zjistila jsem, že v polotovaru je zavařená moucha.
Nebo jsem si koupila v hypersuper salát v kelímku, byl to vlašák. Pardon. Měl to být vlašák, ale chuť to mělo podivnou a výraznou složkou oné lahůdky byl můj dobře známý a zcela neoblíbený "zobákový salám", čili obarvený a ochucený separát - jinak maso strojně oddělené. Nevěřím, že by to strojně oddělili přesně, nějaký ten zobáček jistě proklouzne, kam nemá. Ale když se to umele... a ochutí... Vhodná barva je podmínkou.
Na Chodských slavnostech, kam jsem kdysi zabloudila, jsem ochutnala jinou hrůzu: gyros a instantní nudle. Patron všech strávníků buď tvůrcům milostiv! Stálo to kolem šedesáti korun a hnusné to bylo nesmírně. Již nikdy více, slibovala jsem sobě a okolí. A protože "nikdy neříkej nikdy" potrefila mě ztráta paměti a já si na píseckých pivních slavnostech, kam jsem zabloudila, ač pivo nerada, koupila zase gyros a opět s těmi nudlemi, abych vzápětí zjistila, že tenhle hnus už odněkud znám. Takže jsem toho vykuka prodejce potěšila hned dvakrát. Říká se, že jen blbec... Jakmile zaslechnu "gyros" začnu pochybovat o vlastní inte
ČETLA JSEM...
Začíná to jako prosté vylíčení odporné vraždy. Jon Krakauer je autorem knihy Ve jménu nebes, kterou jsem přečetla s mrazením v zádech.
Čeho všehop je schopný fanatik?
Zvykli jsme si vidět fanatiky v islámských náboženských fundamentalistech. Tenhle problém je ale všudypřítomný. Obklopuje nás. Přesto jsme bezmocní. Jakmile se postavíme na odpor, máme šanci na to, aby z nás byla fanatikova oběť. Koho si takový jedinec vyvolí, ten se stává pronásledovaným. Fanatik má nějak oslabený pud sebezáchovy. Nade všemi jeho možnostmi ční Cíl! Často je to vražda.
Mormoni jsou lidé spořádaní - od polygamie ustoupili už v 19.stol. Přesto dali světu Garyho Gilmora a bratry Lafertyovy. Gilmore byl sprostý vrah, žádný fanatik. On byl jen zrůda. Možná se najde čtenář, který se mnou nebude souhlasit a bude na Gilmora pohlížet jako na oběť, ale s tím bych nesouhlasila zase já. Uvědomuji si, že Gary pocházel z problematické, avšak mormonské rodiny, a vím, že jeho matka nebyla úplně normální. Ve stejné rodině vyrůstal i Garyho mladší bratr, který se ale nestal dvojnásobným vrahem. Stal se spisovatelem. Na Gary Gilmorovi je pozoruhodné, že se bránil všem snahám o omilostnění. Možná právě tady zapůsobila jeho víra.
Zločin, spáchaný bratry Laffertyovými, je výplodem fanatismu. Ve jménu víry se ti dva lidé propadli až před pekelnou bránu, před kterou je mělo chránit jejich náboženství. Chvilku jsem uvažovala, nakolik mohli být šílení, protože to, co spáchali, snad soudný člověk neudělá. Pak mě napadlo, že právě proto, že vraždili tak umíněně, až člověk nevěří, že se to opravdu mohlo stát, dokazuje, že vraždící sourozenci si byli moc dobře vědomi toho, co dělají. Takže si kladu otázku, jestli to, co se z nich stalo, zavinilo jejich vyznání? To sotva. Oni ti dva snad byli nejdřív zkažení a pak teprve hledali, čím zaštítit svoje zlé skutky. Jako zástěrka se náboženství moc hodí. Ron Lafferty se trestu smrti brání usilovně a už hodně dlouho. Žije v cele smrti, kde čeká, až bude nad ním vynesený ortel vykonán.
A já nevím, co bylo dřív. Fanatismus, nebo odhodlání spáchat zločin? Každopádně je dobré si Krakauerovo dílo pozorně přečíst. Můžeme se dozvědět, jak to chodí v Utahu a jaká je historie mormonů. Ne, že by se bez toho člověk neobešel, ale je dobré vědět, co lidé dělají na opačném konci světa.
OČKOVÁNÍ
Věřím v pokrok. Může to být tím, že jsem blondýna? Každopádně jsem vždycky uznávala očkování jako základní součást zdravotní prevence. Moje důvěra v odborníky by se dala předvádět jako příkladná - navzdory tomu, že po čkování proti spalničkám bylo mému nejmladšímu hůř, než kdyby tu chorobu dostal.
Navzdory osobní zkušenosti jsem takřka radostně podstoupila očkování proti chřipce. Odborníci ho doporučovali a já - inu, jsem přece blondýna...
Asi tak měsíc po očkování mě dostihla první viróza. Chřipku jsem nedostala, skolil mě průjem, který nechtěl přestat. Devastoval moji osobní důstojnost. Po třech týdnech jsem chodila na záchod a zpátky aniž bych se zcela probudila. Pomohly mi až jakési nové prášky. Ale ani to se nepovedlo hned.
Svátky uplynuly ve vzpomínkách na tu hrůzu. Byly to velice živé vzpomínky. V únoru mě dostihla viróza takřka obyčejná, leč dosti intenzivní. Místo kapesníků jsem používala kuchyňské utěrky. Spotřebovala jsem jich několik kilometrů. Po třech týdnech jsem pokročila do stadia, kdy mě bolelo už jen v pravém uchu. Potíže s rovnováhou přetrvávaly pouhých dalších čtrnáct dní. Pak se objevovaly jen nárazově. Například v momentě, kdy jsem šla ze schodů. Na ten let bez rogala se zapomenout nedá. Opuchlý kotník a omlácená kolena mě odpoutávaly od myšlenek na ponižující dopad, kdy jsem skončila mezi starým lavórem a hromádkou štěrku.
Žebra, která jsem si narazila, mě vpravo pobolívala ještě tehdy, kdy mě postihla další viróza, tentokrát se vyznačující kašlem. Suchým a dávivým. Pro bolavá žebra je to něco. Mezitím se vybarvovaly moje modřiny.
Nejsem si tím úplně jistá, ale je možné,. že další očkování proti chřipce vynechám. Pokud nějak zvládnu to, které už mám.
POŘÁD ŽASNU
Patřím ke generaci předinternetové (fuj, to je ale divné slovo...)Počítače se vyvíjely před mýma, umíněně nechápavýma očima a najednou, hele! Copak se to objevilo? Internet, který jsem zprvu ignorovala a pak dlouho nechápala. Tedy, dodnes to není lepší. A může mě utěšit, že v tom nejsem sama a někteří snad dokonce i hůř.
Býval to jiný svět. Můžu nostalgicky vzpomínat na svět bez monitorů a klávesnic, které se nejen nevyskytovaly, ony v současné podobě neexistovaly!
Slýchala jsem sliby o tom, jak počítače zjednoduší života běh. Možná se to i splnilo, ale já to nějak nevnímám. Svět se totiž změnil Stačí, když začnete hledat na internetu - stačí nějaká prkotina. Hledáte a hledáte, aniž předem tušíte, kam až se dostanete. Vstřebáváme informace, chováme se jako bezedné studny, které nasávají ze studny ještě bezednější. A pak máme spoustu práce a málo času, doháníme hodinny, které jsme zároveň proplýtvali i smysluplně využili.
A zároveň myslíme na to, co my sami šoupneme na internet, abychom se pochlubili, zviditelnili nebo o sobě jen dali vědět.
MŮJ PŘÍSPĚVEK DO JEDNÉ INTERNETOVÉ DISKUZE
My měli kliku na sousedy, původně panelákové, leč zvířata milující jakýmsi lidsky šíleným způsobem. Dopřávali volnost úplně všemu – volnost bezplotovou. Jen koně drželi v ohradě – pokud je zrovna nenakládali do vozíku. Kůň, který nesouhlasil a prchal, to bral přes náš dvůr. Celé dopoledne! Při jednom okruhu si všiml otevřených dveří. Jeho zvířecí přátelé mu asi prozradili, že tam jsou novoty.
Vařím a co se neděje? “Babi, je tam uň!” Vnouček byl případ pro logopeda a já netušila, co tam je. Dole. Kuchyň byla v patře.
“Co tam je?” Hlavně mírně. Aby se drobek nezasek.
“Uň!!! Pottam!”
“Já ti nerozumím.” Zrovna jsem dovářela knedlíky. Chlapeček byl na pokraji hysterie. Tak jsem šla za ním. Dolů. Knedlíky neknedlíky.
Byl tam. V domovních dveřích se na mě dívala koňská hlava. Zbytek zvířete setrvával venku. Tmavé oči prozrazovaly údiv. Proč to nejde dál? Před koněm poskakovala koza Sofie – jako kdyby ten průvod vedla. Venku přešlapovaly dvě slepice. Ty jediné byly naše.
“Vyděnje!” Vnouček po mně žádal nemožné. Jak vyhnat koně, zaklesnutého ve vchodových dveřích?
INTERNET A JÁ
Hodně dlouho jsem žila v přesvědčení, že počítač je zbytečnost, dobrá na to, aby děti otravovaly rodiče, protože tu věc chtějí. V oněch dřevních časech se podklady k výplatám vozily do Nymburka na početku, která zabírala celou jednu budovu. Proto jsem nechápala, jak se taková obrovská věc může vejít do jedné bedny. A trvalo mi dost dlouho, než jsem pochopila, že to nikdy nepochopím, protože to bude něco jako u malých děcek, které si myslí, že v rádiu je spousta malinkých lidiček, kteří tam dělají program.
Po letech soukromého bádání vím, že v počítači je spousta maličkých tentononc, které mě spojí se světem v případě, že funguje internet. Před tímto fenoménem býval problém, spojit se s někým,kdo pomůže člověku v nesnázích.
V každodenním životě si připomínáme, že pohybový deficit zužuje svět.Dřív téměř neexistovala jiná volba než zůstat stranou. Kdo byl nějak znevýhodněný a nestačil obvyklému tempu, mohl hlavně jedno: dívat se z okna. Pozorovat, jak se na chodníku pohybují lidé – a čekat na zázrak, nebo na návštěvu.
Svět snadno zapomíná. Jakmile se vzdálenosti stávají obtížně překonatelnými, jakmile člověku nezbyde, než počítat každý krok a uvažuje, jestli dojde – nebo ne... Přátelé nepřicházejí tak často, jak by měli, a nakonec přestanou chodit vůbec. Odvolávají se na nedostatek času, kterým lze omluvit úplně všechno. Pozvolna nastupuje samota – je to věrná, ale nevítaná společnost. Pokud má člověk přístup na internet, může se spojit s kým potřebuje. Nemusí absolvovat některé pochůzky, což je mnohdy zatěžující záležitost. Je rozdíl, potýkat se s holí nebo berlemi, hlídat obrubníky chodníků a zdolávat schodiště – nebo se spolehnout na pokrok. Navíc je na internetu možné objevit společenství lidí, kteří nám mají co povědět, a kteří nám mnohdy mohou být oporou, aniž by to oni sami tušili - a to je věc nenahraditelná.
Procházela jsem blogy, protože jsem hledala vzorečky na háčkování. Dostala jsem se na blog jedné holandské dámy, dostala jsem se i na blog až do Alabamy. Ty ženy, které mi předvedly svou ruční práci, jako kdyby vstoupily do pokoje a povídaly mi o sobě, co dělají, jak se mají. S tou Holanďankou to bylo trochu náročnější, ale díky fotografiím jsem se o jejím životě taky něco dozvěděla.
Háčkování jsem ten večer nechala být. Říkala jsem si, že možná někde na druhém konci světa si někdo prohlíží můj blog, možná se baví, možná ani neví, kde leží ta zemička uprostřed Evropy. A taky je možné, že se dívá na můj blog a cítí, že není sám.
JE TO SÍLA I NA LEDEN
Pokukuju z okna, to počasí se ani popsat nedá. A chleba dochází, k snídani to nevyjde. Nejsem kruťas a v tomhle mokrém povětří nepošlu do krámu žádnou živou bytost. Mužského už vůbec ne. Při představě, že vylezu před vchodové dveře a bude to jako dostat mokrým hadrem přes pusu, radši vytahuju pekárnu. Moje pečení není ani padesát na padesát- Jako kdyby ty metly těsto umlátily dřív, než může vykynout. Tentokrát mám těsto ze sáčku, čili chleba pytlíkový. A vida! Nevykynul. Že by ty metly umlátily i tenhle materiál?
Přerušuju proces a vydlabávám těstovou kouli na umělohmotné prkýnko, jehož tloušťka se počítá v milimetrech. Nic naplat, tenhle chleba si žádá dotek ruky. Po vykoulení se těstová šiška nahřívá u krbovek a mohutní. Snad se to tentokrát povede...
SCHŮZOVÁNÍ
A že si tedy vyjdeme na obecní schůzi, která se bude konat v pátek večer v hospodě. Copak jsme zapomněli na svoje přesvědčení? Vždyť je nám známo, jak ono místní oblíbené doupě vypadá.
Ale zvědavost dělá divy. Takže jsem oželela konec jednoho dílu Hvězdné brány, abych se nachystala a na místo dorazila včas.
V první řadě: Na cestu je nezbytné teplé oblečení, protože máme ujít asi pět set metrů a do nedávna velice, ale velice foukalo. K použití se dostaly spodky z roku nanejvýš šedesát - velice apartní, růžové s šedým lemováním, v mém případě to byly teplé červené podkolenky a tříčtvrteční leginy, taky bavlněné a taky do mrazu jako dělané, čímž mám na mysli spodní prádlo, protože se schovají pod manžestráky a hřejou. A na hlavu čepice, v mém případě beranice.
Mráz ale zkrotl a při příležitosti mého vyjití na čerstvý vzduch přestalo i fičet. Zpotila jsem se po prvních deseti metrech.
V hospodě mě přivítal mým polárnickým vzhledem naprosto rozhozený provozovatel. K tomu se v místě vyskytovalo vedro a cigaretový smrad. S tím jsem i počítala, avšak v mnohem nižší koncentraci. Takhle jsem mohla pochopit, jak se cítí lidé na zasmogovaném Ostravsku.
Místnost byla pečlivě utěsněná, aby ani molekula cigaretového odéru neunikla ven. Ona by mohla nastat ekologická havarie. Během večera pustil hospodský i ventilaci - jen na moment, aby to náhodou nenarušilo atmosféru.
Schůze proběhla, zaznamenala jsem, že cesta, která je v zátoči hrozná, opravená nebude, protože na to není, ale projekt na vysušení sálu vypracován bude, protože to se může hodit. Jestli se ještě jednou narodím, chtěla bych být úředníkem. Když budu hodná, možná se mezi vyvolené i dostanu. Vždyť díky schůzi vím, že na to, aby byla vyplacená dotace na traktůrek, musí přijít asi tři komise, nebo kontroly, nebo co to vůbec má být. Pak mohou být peníze vyplaceny, nebo taky ne, tak nějak se začínám domnívat, že to nezáleží na lidech, ale na vyšší moci.
Takže zůstávám stejně nepoučená a nadále spoléhající na systém, na který bych asi spoléhat neměla. Jediným výsledkem, který mi schůze přinesla, jsou oči, podrážděné kouřem a oblečení, které jsme si svlékali ještě ve verandě, což asi zvenku mohlo vypadat zajímavě - pokud se našel výstředník, který by se v oné večerní hodině procházel zrovna v odlehlejších končinách. Ten by asi kulil oči!
SROVNÁNÍ
Zatímco profesionálních vojáků máme něco mězi 22 a 23 tisíci - v plánu je nábor čtyř tisíc dobrovolníků - ke katolíkům se v českých a moravských zemích hlásí jeden milion a skoro osmdesát čtyři tisíc obyvatel. Vojáky řídí Ministerstvo obrany, jehož šéfka zastává názor, že armádu mají řídit civilové, tedy neodborníci. Proto odborníky urychleně vyexpedovala pryč z jejich funkcí. Církev neříká, že by ji měli řídit ateisté, ale taky nemá ministerstvo. Kdyby ano, možná by katolíky měl řídit protestant, protože to víc odpovídá demokracii na západě?
Když už jsem byla v tom okukování, všimla jsem si, že církvi stačí rozdělit naši republiku na osm diecézí. Funguje to tak už celé věky. Nyní je naše republika rozdělená na čtrnáct krajů a o tom, jak náš systém funguje víme svoje. Možná budeme potřebovat nějaké to století, abychom se zlepšili.
NESLAVNÝ MANŽEL
Na akci, která o víkendu proběhla na Novodvorské, jsem si vyslechla zmínku autora o knížce Prsten pro vévodkyni, která se dotýká naší národní spisovatelky. O Boženě Němcové toho víme docela dost, i když nejmladší generace na tom bude spíše hůř. O manželství Němcových se taky něco ví, ale já se nějak zasekla u Josefa Novotného. O něm se říká, že byl na svou umělecky nadanou ženu zlý a dokonce ji i bil. Manželství se vlastně rozpadalo a nebýt spisovatelčina předčasného skonu, asi by to neskončilo dobře.
Nesporné je, že Josef Němec svoji ženu hluboce miloval. Jenomže byl českým vlastencem, který byl i pronásledován. Navíc odnášel i to, co dělala jeho manželka, protože tehdy platilo, že hlavou rodiny je muž. A tudíž měl nést i zodpovědnost.
Když manželka nechtěla následovat muže svého po vlastech rakousko - uherských, kam byl tento finanční úředník překládán, chovala se, dle tehdejších měřítek, velice špatně. Když k tomu připočteme, že literárně nadaná paní nemusela mít kladný vztah k domácím povinnostem, napadne nás, že tehdejší společnost měla o čem mluvit. A řeči pokračovaly, protože tato nedbalá hospodyňka si dopřávala i mimomanželského sexu. Když se něco takového přihodilo manželovi, dokázalo okolí přimhouřit oko. Avšak stalo-li se něco takového ženě, následovalo pohoršení.
Ke všemu se Božena Němcová dokázala zamilovat vskutku intenzivně. Síla jejího citu mohla milence až vyděsit. V případě ženatého Helceleta vidíme, jaké neuctivosti byl schopen zaujatý buditel. Jako muž si své milenky nevážil a vyjadřoval se o ní s despektem.
Božena Němcová se zase potýkala s rolí, k níž ji tehdejší svět předurčil. Nesplnila manželovo očekávání a jistě mu nebyla dobrou manželkou. Spíš mu dělala ostudu, což chlapi snášejí dost mizerně. On byl Josef Němec zklamaný, nešťastně zamilovaný a zoufalý.
VÝROČNÍ SLÁVA
Obecní slavení je super akce. První přišla na řadu dechovka. V půl desáté dopoledne. Paráda, občas zpestřená několika kapkami deště. Muzikanti hráli jako o život. Potom se dostavil i exministr a kandidát do nadcházejících voleb. K místu, určenému pro projevy nedojel a než se jeho doprovod zorientoval, nezbylo, než aby delegace koukala na prostý lid, kterému to bylo jedno, protože dechovka je nade vší politiku.
Po proslovech u pomníku padlých se účastníci vrátili na místo, aby pokračovali v zábavě a popíjení. Příjemné sobotní dopoledne skončilo nějak moc rychle. Čas je relativní a nic na tom nezměnilo ani to, že pan exministr zaujal místo na jedné z židlí a pobyl mezi občany, kteří se už zase stávají voliči, čímž nabývají na významu. Politik odjel a my šli na oběd. Na odpoledne nám slíbili hasičskou předváděčku, o kterou jsme nechtěli přijít.
Odpolední počasí ukázalo ještě příjemnější tvář, než to dopolední. U nádrže se červenalo hasičské auto a shlukovali se dobrovolní hasiči. Pak následoval požární útok. Ženské družstvo dosáhlo času 1min a 28 vteřin, mužům se povedlo uhasit cvičný cíl v čase 1min a 11 vt. O čas ani tolik nejde, hlavní je nadšení a oddanost věci. Dobrovolní hasiči se stávají velice významným společenstvím na českém venkově. Někde jejich elán zdaleka předčí úroveň vybavení, jinde zas berou trénik velice vážně. Píli těchto lidí se můžeme my, lenoši, moc obdivovat. Sotva je ale budeme následovat. Když jsem se tak koukala na ty naše, jak si věděli rady s hasičskou hadicí, dovedla jsem si docela dobře představit, jak bych se do té příšerné věci v rekordním čase zamotala.
MOUCHA ÚTOČNÁ
Babí léto mírně laškuje s podzimem. V noci bývá chladno. Mouchy, které nás otravovaly celé léto, se stáhly. Ne úplně, ale přece je to lepší. Ty, které k nám létají od koní ve výběhu, ty velké a hnusné, nejsou k vidění takřka vůbec. Ono se na koníky moc pěkně kouká, ale ty muší potvory bych jim ráda nechala.
Menší mouchy jsou možná víc odolné, ale taky je nemusím. Ony otravujou s urputností, jaká se k tak ohavnému hmyzu snad ani nehodí. Zatímco by se měly někde ve škvíře u okna klepat zimou, najdou se mezi nimi takové otužilé. Jsou ale trénované i na plácačku. Jakmile ji taková potvora zahlídne, mizí. Pak je plácačka odložena a moucha opět vyráží. Útočí a nedá pokoj. Někdy je nepozorná a nemizí tak rychle, jak by měla. Plácačka dopadá a moucha? Ta je nanejvýš omráčena - aby se mohla za nějakou tu chvilku vzpamatovat a podniknout další kousavý útok.
Otravuje u televize, otravuje u stolu - je věrná. Jde se mnou kam jdu já. Zdá se, že by mě mohla mít i ráda.
WESTERNOVÉ
Rodeo ve westernovém městečku. Koho by to nezaujalo? Jsem zvědavá, jak to bude vypadat. Cestu známe, už jsme to tady jednou okukovali. Zpovzdálí. Městečko vypadalo jako známé, literárně posvěcené město duchů. Dneska je to jinak. Okolí se stalo obrovským parkovištěm. Najdete tady úplně všechno, včetně vozů pro koně.
Vstup je stopadesát na osobu. Prkna před pokladnou chatrná, bojím se, že propadnu až na podklad. Nestalo se. Ale někomu se to nepochybně povede. Možná brzy, možná o příští akci.
Vstupuju do areálu. Hledám něco jako filmové kulisy. Nacházím sportoviště, kde jezdí koně, kolem zábradlí pár obsazených laviček, slyším hudbu, která mi country nepřipomíná ani náhodou. Westernovou náladu tady nabuzují snad jen klobouky. Koňům je to fuk, a těch pár neokouzlujících bud vzadu za červenými stany, ozdobenými pivní značkou, ty už taky nic nenapraví.
Parodie na westernové městečko, nebo jen výsměch? Potěmkinova vesnice to nebude. Hlasatel oznamuje přestávku a odesílá návštěvníky za klobásami. Budou jistě stejné, jako všude jinde. Klobása je v jádru zcela neromantická, ale jíst se musí.
Srub, který je ve stylu dobyvatelů západu nebo něčeho jinak těžko dostupného na americkém území, má alespoň zajímavé rysy, protože jeho neuspořádanou verandu zdobí houpací křeslo. Žádná moderna. Doplněk žádoucí atmosféry.
Tohle místo nezastírá, že rodeo je sice rodeo, ale kšeft je zase jenom kšeft. A romantika nechť jde do háje. Boudy kdesi vzadu se možná hned tak nerozpadnou, ale kdyby mezi nimi vítr poháněl koule suché trávy, bylo by to skoro k věci. Táhlá melodie foukací harmoniky a liduprázdno... V saloonu kovboj, který nějak zabloudil až sem.
KOLEM PLOTU
I na polosamotě existuje lidský pohyb. Za mnohým stojí pohyb psí, čili venčení, ale někdy taky ne. Koukám, jak spoluobčané pochodujou. Krokem rázným, svižným, přímo viditelně zdatným. Já se povaluju pod přístřeškem. To se mi to civí! Oni pospíchají na vlak nebo od vlaku. Je to kus cesty, možná skoro dva kilometry.
Jeden jezdí na mopedu. Nebo je to babeta? Za každého počasí, v každé roční době. Nehybný , přímo strnulý, s tváří pekelného anděla, zarostlou šedě neprůhledným strništěm. V létě v zimě halí toho muže černá silná bunda. Aby ho neofouklo. Svůj význam to má hlavně, když je přes plus třicet.
Černý pes sebou někdy bere pána, jindy paničku. Ten mrňavý černý mizera kadí nejradši mezi vraty. Panička to sbírá - když se dívám, tak vždycky. Pokud nejsem v dohledu, nevím. On u nás kadí i sousedovic pes, prý vzácná rasa. Jeho tentononc je stejné, jako od každého jiného čokla.
Ráno vídám středně vysokou fenku, černošedou, mírnou. I ona sebou vodí člověka. Ten se opírá o klacek, ulomený ze stromu. Čubička vesele čenichá, její průvodce jde mlčky, zčásti znaveně, zčásti spokojeně.
V půl páté pochoduje od vlaku muž, který pozdraví - toť vše. Kam ho zařadit? Nemám ani páru.
Občas kolem projdou dámy v nejlepších letech. Komunikaci kolem plotu vnímám jako Ježibabí stezku. Na jednom konci koukám já, na druhém to taky vždycky není o moc lepší. Ale přehled mám. Mému ostřížímu zraku o čtyřech dioptriích unikne jen velice málo. Momentálně vypracovávám systém otázek. Abych věděla, kdo mě míjí, kam ti lidé jdou a proč.
Milenci, kteří se vydají na cestu podle plotu, mívám nejradši. To pak můžu řešit, kdo s kým. Ono se to ani moc nemění, ve vsi nemáme celebrity, kterým by nedala pokoj cizí postel a cizí ženská.
My máme jen to koukání. Nad bulvárem mávneme rukou. Kdo by si lámal hlavu...
ŠÍLENÍ DŮCHODCI
Před svátky se nakupování stává náročnou akcí. Člověk se dostaví k hyper super - jako na potvoru ve čtvrtek. Aby ne, když v Pátek slavíme. Navíc jsou právě ve čtvrtek nové slevy. Dav nakupujících ztělesňuje nejtemnější Kalouskův sen: tři důchodci připadají na jednoho zákazníka v produktivním věku. Někdy ani to ne.
Zdatný důchodce obětuje čas a sleduje slevy. Pak vyráží na lov. Zavěšen na nákupním vozíku drandí mezi regály a hledá. Je bojovně naladěný - zocelený frontami za socíku. Jestliže se mu připletete do cesty, budete smeteni.
Tomu jsem unikla. Avšak sedmdesátník, vyzbrojený pojízdným košíkem, usoudil, že mu stojím v cestě. Což byla pravda. Omluvou mi je, že nebylo kam uniknout. Zákazníci se hemžili všude okolo, hodnotili slevu na mléko a vlekli kartony plnotučného.
Zběsilý muž, kterému někde mizelo něco výhodného, nevydržel napětí a nabral moje pozadí takovou silou, až jsem hekla a poskočila. Pak mě proklál vítězoslavným pohledem. Moje otřesená zadní strana mě natolik zaměstnala, že jsem nestihla ani zanadávat. Odpajdala jsem hned potom, co se masa hypermarketových zákazníků přelila jinam.
Zavěšená na košíku jsem proklínala zlovolného dědka a pozorovala narvané parkoviště. Lidé cpali do aut neuvěřitelné množství jídla. Jestli tohle spořádají v příštích dnech, lituju naše žlučníky a další součásti trávicího systému. Každý z nás shromažďuje nějakou tu kuličku vzor chrobák a ještě si počínáme jako před invazí ze Somálska. Nejsem jiná, Náš košík byl taky vrchovatý. Ani jsem se nezastyděla, vždyť budou svátky, tak proč si odříkat?
Nehledíme napravo nalevo. Co je nám po ostatních? Urvi, co můžeš, toť heslo naší současnosti. A důchodci jdou v čele, v jednotném šiku. Musí škudlit, musí hledat slevy. Aby se mohli rozšoupnout na předváděcích akcích. Tam se nechají obrat nějakým šizuňkem, převlečeným za prodejce, aby posléze lkali na televizní obrazovce. Mohou se ptát, kde jsou jejich penízky, kdo je schlamstnul?
Patron země české spí v útrobách Blaníku a čeká, až bude doopravdy zle. A my děláme, co je v našich silách, aby zle doopravdy bylo.
MEZI LÉTEM A PODZIMEM
Prioritní byla návštěva Městské knihovny, kde se konal Koniáš, čili Coniáš. Téma konec ssvěta by mě i zajímalo, i když preferuju Konec civilizace. On svět skončit nemusí, alespoň ne hned, ale civilizace to může mít nahnutý.
Na Mariánském náměstí se parkuje prachmizerně. S dlouhým autem je to vůbec extra fuška. V úvahu připadalo jen jedno místo, které bylo kupodivu volné, takže jsme se tam nacpali. Netrvalo dlouho a pochopila jsem, proč tenhle plácek zůstal tak dlouho neobsazený. Tak obrovský extrement, do kterého jsem málem šlápla hned při vystupování, je svou rozměrností hoden velkoměsta. Někdo už se do něj zabořil přede mnou.
Oslovený metař vysvětlil, že on jen zametá vajgly, na nepořádek výše zmíněného druhu je v Praze jinačí, odborná firma, kterou on ale nepovolá, anžto nemá mobil. Kolem extrementu jsme tančili po celý zbytek na Mariánském náměstí tráveného času. S námi na tom místě kroužili i turisté, a že jich nebylo málo!
V knihovně jsme se nejdříve zapsali a pak se jali poslouchat přednášku. Moc jsme toho nestíhali, protože nás doháněl čas. Při odchodu jsem potkala Františku i Janu Rečkovou, obě příjemně naladěné a jako vždycky milé. Kromě těchto dvou významných dam české sci-fi, jsem natrefila i na dav turistů, kteří mířili na toalety v budově, aniž by se hodlali zabývat četbou, či jiným druhem kulturního chování. Než jsem se nadála, natrefila jsem na další, stejně zaměřenou skupinu. Takže si někdo plete Městskou knihovnu s veřejnými toaletami. Není divu, že ta místa vypadají tak neutěšeně.
Pádící čas nás vyhnal z pohodové činnosti a my se vydali napříč Prahou - abychom se poněkud ztratili. Když jsme se, po souboji s dopravou, dopravními předpisy a vlastní nervozitou zase našli, nejeli jsme po trase, jaká byla v původním plánu, avšak mířili jsme ven z velkoměsta, což mi bohatě stačilo ke spokojenosti. Praha je přecpaná a i když nabízí takřka nepřeberné možnosti kulturního i jiného vyžití, já se uprostřed toho dění cítím nějak hodně nesvobodně, protože pořád někde něco jede, lidé pospíchají sem a tam, tramvaje cinkají, auta vztekle troubí a já ztrácím přehled. Pokud bych se vydala pěšky, začnou mě bolet nohy, nezvyklé na kostrbatou dlažbu. Pražákům je hej, těm nic z toho nevadí. Asi jsou k Praze připojení nějakou specifickou pupeční šňůrou.
My si to namířili k Českému ráji, kde se podzim zrovna pustil do barvení listí a sluníčko se zachumlávalo do pavučin babího léta. Na koupání už to sice nebylo, ale koukat na rybníky, které jsou na hladině rozvlněné a zlatavé, to je zážitek i v jedenadvacátém století.
ZÁŘIJOVÁ
Mám takovou útěchu, že v září nám sluníčko ještě pořád září. Už to sice není to pravé ořechové, ale když se tohle roční období vyvede, můžeme se my, nadšenci, i koupat. Samozřejmě, že ne v krytém bazénu, tam máme šanci si zasportovat celou zimu. Když venku běsní plískanice a my se nahříváme ve vířivce, nebo zrovna překonáváme bazén po jeho délce. To se pak vztekáme, protože od dítek, dovádějících na toboganu, se po hladině šíří vlny. Bývám nervozní i z udatných plavců, jejichž mohutná tempa vytvářejí příboj, podobný tomu, na který lze natrefit v Chorvatsku.
Rybník, to je úplně jiná kategorie. Odpolední sluníčko hází po drobných vlnkách zlatavé střípky. Člověk plave pomalu a sám. Když se vyvede okamžik, není nikde okolo ani noha - hlava. Užívám si těsné sepjetí s přírodou a veškerý běžný blázinec je daleko. Na okamžik se odpoutávám od civilizace. Tu samozřejmě potřebujeme, komu by se chtělo bojovat s okolím i s živly jako ve středověku.
Je škoda léta, které mizí v propasti, na jejíž dno nedohlédneme.
Olejová stopa je detektivka, která se netáhne. "Tyhle v zelených obalech jsou dobrý," nalákala mě paní v knihovně a já se rozhodla pro zrovna tuhle lahůdku.
Netvrdím, že mě úroveň díla nadchla. Nešťastný vydavatel - on ale udělal s tím zeleným obalem dobrý obchodní tah. Současně zkazil dobrou značku a odnesou to další, kteří se spolehnou na brčál.
Co mi na Olejových stopách vadí ze všeho nejvíc? Kvalita příběhu? Ne, nedočetla jsem až tak daleko, abych mohla posuzovat i z téhle strany. Nedalo se. Uzemnila mě ideologická bariéra.
V totalitní éře byly ideologické prvky nezbytnou podmínkou. Bez nich si autor ani nemusel představovat, že jeho knížku vydají. A teď tady mále obdobnou, ač zcela otočenou situaci. Dříve škodili diverzanti, meloucháři, veksláci a rozkradači majetku v socialistickém vlastnictví. Za mnohým zlem se skrýval imperialistický škůdce, nebo rovnou zapšklý emigrant.
A najednou - šup! Emigrant je klaďas, podnikatel je "in" a bývalý soudruh je škůdce. Detektivka, postavená na hrdinech z řad nyní schvalovaného politického spektra mě nedokáže nadchnout. Přepólovat dobro a zlo a jet ve stejných kolejích, to má k umění asi tak daleko, jako já k funkci prezidenta USA.
Proto jsem tu knížku nedokázala přečíst. Nějak mi připomněla povinnou školní četbu.
PO VLASTECH ČESKÝCH
To si vyjedeme na cesty, protože počasí nás nabudilo a my neodolali. Hurá směr Boleslav. Se zastávkou v Kongresovém paláci, kde se konalo INSPO, což je dobře, protože je zaměřeno na osoby znevýhodněné a pro ty se toho zase tolik nedělá.
Построить Забор Из Профлиста Цена
(Eugenepobop, 30. 7. 2023 3:45)