Jdi na obsah Jdi na menu
 


LITERÁRNÍ ÚLETY

28. 9. 2012
ZPÁTKY VE STOPÁCH

Hory a neštěstí, to docela ladí. Je to taky kombinace, v jaký se hromadí hrůza. Po maléru, který se stal, jsem musel pryč. Nevydržel jsem. Stačilo ráno otevřít oči a hned na mě padla prázdnota. Vědomí, že nikdo nestojí po mým boku, mě ničilo, já si to denně ochutnával znova a znova, a bylo to zatraceně odporný. Žádná medicína, žádný zvykání, jenom bodání někde kolem srdce. Pravidelně čerstvý rány, to je podklad pro depku jako když ho objednáte. Znamená to, že se člověk uzavře do sebe, ale znát to není. Bavíte se, jíte, popíjíte, všechno mechanicky. Fungujete, dokonce zvládáte i práci. Toť vše. Když někoho ztratíte, držíte ho v sobě, někde blízko prázdnoty, kterou držet nemusíte, ona zůstává, ať člověk chce nebo nechce.. Trvá to roky. Vydrží, dokud vnitřní obraz toho, co je pryč, nezešedne a posléze nezmatní. Dlouho vstupuje do snů podoba, laděná v šedomodré, ale i ta se plynule ztrácí. Vzpomínka, kterou jsem zuby nehty uchovával, protože takhle jsem Ninu ještě úplně neztratil, mě nepronásledovala, stala se mou součástí. Já a ve mně kousek Niny. Bál jsem se momentu, kdy nastane pocit absolutního odchodu, kdy mi nezbyde, než se rozloučit. Nakonec se to stalo. Byl jsem osvobozen. Pocit, jaký bych nikdy nepřiznal. Být osvobozen od dávno ztracené osoby, kterou jsem měl rád… Absurdní – a hořké. Pak jsem jednoho dne nastoupil do vlaku. Utekl nějaký čas. Krajina se změnila, na polích stály obří reklamy, cedule, lemující silnice jsem taky sem tam uviděl. Reklama na nic. Na pití, na obličeje, na nesmysly.Reklama na příjemnosti života, který je ve své podstatě tak trpký! Jako kluk jsem míval rád nádraží. To kvůli mašinkám. Teď nenávidím nástupiště a hloučky čekajících lidí. Někam se ženou a nechci vědět kam. Jsou ve stresu, protože nestíhají. Nosím sebou svoje vlastní bubáky, co je mi po běsech, které mučí půlku lidstva? Městečko se moc nezměnilo. Radní asi dbali na atmosféru. Stylové budovy se během let promíchaly s budovami nestylovými, jenomže tahle směs nevznikala naráz. V kombinaci s horskými srázy, které se tyčily nad zastavěnou kotlinou, působilo to navenek svérázné seskupení poměrně romanticky. Hotel na náměstí představoval typický exemplář. Mohl se jmenovat Grand, mohl se jmenovat i jinak, ale původně to byl docela prozaický, v akci Zet postavený kulturák. Cítil jsem obvyklé kuchyňské pachy. Bývá to jíška, cibulka a zelenina do polívky. Číšník dodal jídelní lístek a trpělivě čekal, až si vyberu. Měl dost času, byl jsem jediný návštěvník. Dělňasové ještě nezanevřeli na bufík pod náměstím a úředníci z radnice radši zašli do hospody v podloubí. Tam vždycky dobře vařili, ale Andělka mě znala před lety tak dobře, že by mě poznala i teď. Bývala provozní, teď jí hospoda patří. Andělka, ta postarší mladice, přítulná a velkolepá… Teď už bude jenom velkolepá. „Máte vybráno?“ Číšník mě nenechal plavat v minulém čase. Stál nade mnou, zaujímal obvyklou pozici svého povolání. Hlava maličko předkloněná, jedna ruka za zády a trpělivost, protože host je tady pán, i když si z něj s kuchařem utahujou, protože ten hňup nemá tuchy, jak starou polívku dostane . Vrchní pokuřoval u dveří označených odrbaným nápisem. Nic pro veřejnost. Tenhle týpek sem jednou přijel na sezónu, jenomže zbouchnul starostovu dceru a pak zjistil, že odsud neunikne. Dorazil na poslední štaci. V noci se nevyspal, hrál karty s kuchařem, protože domů se mu nechtělo. Manželka po dítěti přibrala, je hašteřivá po tchýni a leze mu do postele. Vrchního už omrzela. Na sex má servírku, ale tu na to mají všichni. I kuchař. Španělský ptáček se nějak nevyvedl. Možná by pomohla likvidace podniku. Pesimistická nálada se rozrůstala jako podhoubí muchomůrky tygrované. Jen jsem vstoupil do města a už mi zhořkl svět. Je čas se rozloučit a právě proto jsem tady. To je moje omluva. Nejde to jinak. Dělám co musím, abych se odpoutal. Stezka se svíjela ve stráni jako obrovská krajta. Nerad bych se stal králíčkem. Mokrá tráva změnila svah na předčasnou klouzačku. Není vhodná doba na procházky, teď se odpočívá, protože bude zima, bude mráz… Schovával jsem se dost dlouho. Nahoře foukalo. Štít. pod kterým se to stalo, se přibližoval a já šel co noha nohu mine. Výstup je namáhavá zábavička a já se vůbec nebavil. Horská chalupa se vynořila mezi dvěma pokroucenými borovicemi. Dříve tady nebyla. V žádném případě. I když se zdála letitá, odhadoval jsem ji na další z turistických lákadel. Jen plaťte, hlupáci, my vám vybílíme peněženku a vy budete jásat nad přírodní krásou! „Dobrý den, pane! Kam jdete? Touhle dobou tady nikdo nechodí.“ Holčička sem nepatřila. Upravená, načinčaná, vymydlená. Mohla by jít do kostela k přijímání. „Ty jsi malá fešanda!“ Připomínala mi Ninu. Nevím v čem to bylo. Možná v očích. Takové velké a nádherné. Hluboké, akorát na utopení. Měla v sobě i něco andělského. Zvláštní dítě. „Copak, že nejsi ve škole?“ „Hihihi!“ Poskakovala. „Máme přece dušičkové prázdniny!“ Sakra. Zase jsem něco nedomyslel. Vydat se na to hrozné místo a dokonce o Dušičkách. Nejsem já cvok? Vítr zafičel s větší silou. Mlha se roztočila, cáry vířily, podobaly se úborům moderních tanečnic a do mě se obula zima, až mě rozklepala. „Holčičko, kdy jede vlak?“ Každopádně seběhnu blíž k nádraží. Loučení může počkat. Když už vydrželo tak dlouho.

„Vlak? Zatvářila se hloubavě. Ten už jel.“ V duchu jsem proklel dráhy, jízdní řády a vlastní neschopnost. Že jsem se neinformoval předem. Copak nevím, jak železnice pořád mění systém slev, odjezdy, počet vlaků, počet tratí… Zapomněl jsem, jaké je cesta vlakem dobrodružství? „Vyspíte se u nás, pane?“Holčičku to velice zajímalo. Tady v kopcích moc zábavy nezažije. „Seběhnu dolů do hotelu.“ „Za chvíli bude tma,“ ozvalo se mi za zády. Skoro jsem poskočil. Takhle mě lekat! „A helemese! To je maminka?“ Mluvil jsem k holčičce. Moje známá byla přece ona. Už zase se smála. „Tohle je přece teta! Mamka je v práci a přijede večer.“ „Vlakem,“ podotkla teta. Nesympatická ženská. Už zase jsem myslel na běh směr městečko. „My máme penzión, my máme…“ holčička poskakovala na jedné noze. „To je jiná, když jste na hosty zařízení.“ Ulevilo se mi. O laskavosti nestojím. Být vděčný mě nebaví. Nejsem chudák, který se doprošuje. Poslední dobou se mi docela dařilo v podnikání, takže si můžu zaplatit kousek pohodlí. „Zařízení jsme, jen sezóna není. Bude chvíli trvat, než se to nahoře vyhřeje.“ Žena očividně neměla radost z výdělku. Otočila se k domu. Pochodoval jsem v závěsu. Dveře skřípaly, schody vrzaly, stavba produkovala celou sadu nepříjemných zvuků. Zastavili jsme se před prvním pokojem. „Koupelna je na konci chodby.“ Na večeři jsem se netroufal zeptat. Ta Amazonka by se mnou asi vyběhla. Byla o půl hlavy větší, než já a taky rozložitější. Přitom nejsem žádný drobeček. Chudinka holčička. S takovou tetičkou jí moc veselo nebude. „Mrzí mě, že vás obtěžuju.“ „Však si zaplatíte. Vlak teď přijede akorát sem, myslím do městečka. Tady končí. Bude to za pět set.“ Podnikavá teta netroškařila. Vydělávám, ale stačilo obhlídnout interiér a bylo jasné, jak velice mě Amazonka bere na hůl. S tím jsem ale nemohl nic dělat. Venku už se stmívalo, teď už bych sestup neriskoval. Hřálo mě pomyšlení na na svačinu, nesnědenou a vzorně zabalenou v batohu.Kdyby to věděla teta… „Ona to ví.“ Šeptání do ucha v místnosti, kde je člověk sám, není nic příjemného. Zvlášť, pokud je ta místnost ledová a olejový radiátor heká marnou námahou. Tady jako kdyby se přes léto skladoval led ze všech našich hor. Promrzlá místnost uchová zimu až do jara. Jsou zaměřený na lední medvědy.

Koukal jsem, jestli holčička někam nezalezla. Děti napadají hotový nesmysly. Třeba je zvyklá strašit návštěvníky penzionu. Možná to patří k atmosféře, možná si tetička zaslouží škodolibost na pětileté úrovni. Třeba jsem to uspěchal. Ukládání do ledových peřin si žádá silnou povahu. Na horskou krajinu honem padala noc. Tady to jde fofrem. Než se člověk naděje, mihotá se na nebi koberec z hvězd. Je to všude. Pak se ptejte, proč lidi na ty hory lezou! Když jsme bivakovali v Alpách, bylo to ani ne z nutnosti, dělo se to hlavně pro tu krásu, jakou nikde jinde nenajdeš. Nina jezdívala se mnou. Bývali jsme obvyklá, v zásadě neměnná trojka: Nina, já a kamarád Hary. Až do laviny. Pořád počítám čas stejně: před a po. Stanovil jsem si předěl, hranici mezi plus a minus. Zdejší hory nejsou brnkačka, i když by to tak mohlo vypadat. My lezli po skalních stěnách, tady jsou přiměřeně náročný. Byli jsme dobře sehraná skupinka. Kdo někdy zkusil tu adrenalinovou bombu, jakou výstup je, pochopí, že člověk nemusí o víkendu jenom zvelebovat chalupu nebo se válet v hospodě.

xxx

Úvahy se vracely. Šlo to pěkně dokolečka, protože záhada se má vyřešit pokud možno ihned. Rozhodl jsem se oslovit Amazonku – ale až ráno. Vytahovat ztuhlé tělo z problematicky zatepleného pelíšku pod peřinou, do toho jsem se pouštět nemínil. Ta chalupa tady nikdy nebyla a hotovo! Přitom je prastará, ta snad pamatuje i Krakonošovu zahrádku, pomyslel jsem si v polospánku. Ono se to nezdá, ale šplhat po stráni, kde je buď mokrá tráva nebo tráva, pokrytá jinovatkou, není legrace. Pěšinka ztratí se za posledním domkem a pak se ,poutníku, starej! Máš sem přijet pěkně ukázněně v sezóně, domorodec vydělá a ty budeš mít pohodlíčko. Křehké tělo proklouzlo skrz dveře. Přísahal bych – já přece zamykal! V tak divným baráku by nezabednil vchod snad jen idiot. Holčička stála nad postelí. Nohy mě pod duchnou zábly, měnily se v kusy ledu, zato mozek mi šlapal na plný obrátky. „Co chceš, dítě?“ „Nejsem dítě.“ Tvářila se vskutku dospěle. Byla mi z toho ještě větší zima. Asi jsem měl ještě počkat. Zdá se, že doba ještě nedozrála, ale já si byl jistý. Než jsem se vydal na tuhle smiřovací pouť. A v momentě je všechno naruby. „Tetě se nelíbíš. Zabije tě.“ Takhle samozřejmě mi to ještě nikdo neřekl. A znám spoustu případných zabijáků. Nejsem zrovna populární, ale kdo z nás je? A dneska? „Z toho nemáš rozum. Lidi se nezabíjejí jen tak.“ Nebudu jí vysvětlovat, že někdy ano, někdy se i po hlavách tlučou z nudy a pro potěšení. Dítě má jasno, ještě ho nezblbla ideologie, tudíž nemůže pochopit jemné odstíny života. „Poslechni mě. Uteč!“ S tím bych i souhlasil. Ta ženská by dokázala skolit medvěda, natož mě. Jestli se ta mužatka zlobí, bude líp jí zmizet z dosahu. I když ve tmě, jaká vládne venku za oknem, si můžu docela dobře zlomit vaz. „Dělej!“ Tu holku nebylo možný neposlechnout­.Oblečení jsem na sebe házel v neskutečným fofru. Přitom jsem zřetelně slyšel kroky. Stoupaly po schodech, pomalu, ale důrazně. Holčička otvírala okno. Jak dosáhla na kličku? Všechno dělala s neuvěřitelnou lehkostí. Jako motýlek. Svět se třpytil, potažený jinovatkou. Ve dne šedivák, v noci skoro pohádková krása. Holčička se vydala nahoru, ke svahům, kam jsem se taky chystal. Za příhodnějších podmínek. Měsíc prosvítal mezi mráčky natolik jasně, až louka připomínala ledový vodopád. Tolik jasu, v noci a zrovna tady. To jsem nečekal. Na Zem sestoupila nádhera jiné planety, té, která patří Zimní královně. Okouzlený jako malý kluk před vánoční nadílkou, jsem funěl a zdolával kopec. Jak to malé dítě, taková mrňavá holka, dokázala? Poskakovala jsko kamzík. Chvilku vedle mě, pak zase o pět kroků přede mnou. Pletla mě. „Za moment je tu vlak. Tím přijede maminka,“ informovala mě holčička. „Jen to stihnout.“ Mudrlantka. Schopně napodobovala dospělácký tón. „To jdeme opačně. Nádraží je dole.“ „Tamto nádraží. Tady máme ještě to… nový.“ Je možný, že informace o nové výstavbě mi unikla. Já zprávy odsud, z toho prokletého místa, poslední roky ignoroval. Nevědět, neslyšet, nezaznamenávat. Vymazat z mapy městečko s okolím a katastrofu vyhnat mimo historii. Dobrý nápad, ale neproveditelný. Vždycky se najde kecal, co připomíná a připomíná. I v běhu jsem místo, kde to spadlo, neminul bez povšimnutí. Lavina po sobě nechala pruh zbavený vegetace. Za tu dobu, kdy jsem se nevracel, už vyrostly keře a malé smrčky. Vánočně boubelatí drobečkové, jen je ověsit světýlkama. „Honem. Už ho slyším,“ volala holčička. Slyšel jsem ho taky. Supění, hvízdání a nezapomenutelné „š – š“. „Copak jezdí na páru?“ taková anomálie! Nebo jen atrakce pro turisty? Tu by provozovali v sezóně a ne teď. Světla se blížila a hluk vzrůstal. Čekal jsem uprostřed svahu, na místě, kde je tenkrát záchranáři našli. I ve smrti se drželi za ruce. Lavina je nakonec definitivně spojila. Hned potom, co mi Nina všechno řekla. Musela zrovna tady? Nechtěl jsem, aby se to stalo. I když jsem oba v tom hrozném momentě upřímně proklel. Taky jsem řval, protože raněné zvíře může, a já bych neměl právo si ulevit? Pořád si myslím, že to já rozhoupal vzduch, já probudil démona, pospávajícího ve sněhovém převisu. Já dokázal utíkat tak rychle, že mě valící se masa o fous minula. Nina a ten její nový miláček byli pomalí. Asi to tak mělo být. Kletba je kletba. „Co dělá maminka?“ Takhle pozdě se vracet domů! Sociálka by si smlsla. I když je tady tetička, lamželezo a ochránkyně.. „Ona je víla. Pramínková.“ A vida! Dítě s fantazií. Moc pěkně fabuluje. „To máš fajn. taky bych si přál, aby moje matka byla víla.“ „Na tom nic není!“ Zvonečkový smích se odrážel od okolních skal. Už zase mi byla zima. Taková, co nejdřív ochromí, pak uspí a nakonec… Zmátořil jsem se. Holčičce chlad zjevně nevadil. Zkusil jsem poskakování. Abych rozproudil krev. „Teta je taky… ehm… víla?“ „Nevím. Bývala divá žínka, ale teď?“ Do rozpaků jsem holčičku nedostal. Teta ji nezajímala. Znala její vražedné choutky a dost. O víc nestála. Tetička si občas do někoho bací nebo zabodne kudlu, ale jinak je to spolehlivá chůva. „Máte tady vlak, pane,“ připomnělo mi to šikovné děcko a já nezaváhal. Odsud je nejlíp prchat, třeba i v noci. Co mě to jenom napadlo! Vydat se až sem a jen kvůli loučení! Z kupé dýchlo teplo. Usadil jsem se na dřevěné lavici. Ten vagon snad zapůjčilo muzeum. Teplo uspávalo. Zavíraly se mi oči. Zledovatělé prsty už mě přestávaly bolet. „Tak jsem se dočkala.“ Ten hlas mě probudil a nadzvedl. Oči, které jsem tak dobře znal mi propalovaly hrudník. Cítil jsem pach spáleniny. Mohla to být moje vlastní kůže. „Nino… Co ty tady?“ Tohle není fér! Má být dole v městečku. Předpisově, pod zemí. „Nediv se.“ Hlas ztracené lásky konejší i po letech. „Tvá kletba byla moc silná a nedopřává mi klid. Ani mně, ani jemu.“ Podíval jsem se naznačeným směrem. Byl tam – kamarád, jehož jméno už nikdy nevyslovím. „Tak jsem tě přizvala. Tady jsme vždycky chodili ve třech, pamatuješ?“ Už mi nebyla zima a palce mě nemučily. A taky jsem nebyl ve vlaku. Svah se změnil ve stříbřitý vodopád. Cháron čekal opodál. Mám vůbec drobný? Hledal bych po kapsách – kdyby ruce poslouchaly. První sněhové vločky mi dopadly na obličej, hladily a podobaly se lehounkým polibkům ztracených lásek.


 

VĚČNÁ HLÍDKA
Ležel celkem spořádaně. Neznámý. Přišel zemřít na koberec v obývacím pokoji. A vypadal tak slušně! Oba vypadali slušně - koberec i chlápek. Tetička Margaret dbá na pořádek a krvavá skvrna falešnému peršanu neslušela. Muž se zdál tuctový, nezajímavý - až na pletací jehlici co mu drze koukala z oka. Z místa, kde by za normálních okolností oko měl.
"Znáš ho?" Inspektorka chraptěla, snad jí zachutnaly doutníky, snad je kombinovala se studeným pivem.
Stačí zavrtět hlavou. Ela nedokázala promluvit, tetička taky jen tak tiše seděla. S rukama složenýma v klíně. Neštrikovala. Chyběla jí jedna jehlice. Ta, co...
"Vypadá tak nějak - no, viktoriánsky..." Policista se smyslem pro romantiku. Kde ten se tady vzal? Zaznamenal tetiččiny bílé, vzorně upravené vlasy, bledý obličej, staromódní šaty, ukázněnost a klid. A tapety s třešňovými květy...
Houpací židle zavrzala.
"Konečně!" Policista zavzdychal. "Takhle zůstala nejmíň hodinu."
Hraje divadýlko. Všichni hrajou divadýlko. Ela trhla rameny. "Zloděj, ne? Určitě tetičku vyděsil. Sakra! Proč ho neodvezete?!"
---
"Kdopak tě včera doprovázel, moje milá?"
Další kalné ráno. Na předměstí se vstává brzy. A obloha je nachystaná k pláči... "Wojtek, teti..."
"Ach, ten..." Bylo v tom pohrdání? Nebo pouhá nechuť?
Tetička odšuměla. Pořád ukázněná, pořád strohá. A obětavá... Kde se vzala tu se vzala. Když matka... Když Ela osaměla, protože chlapi, co vtrhli na farmu, objevili jen hospodyni. Nikoho dalšího nehledali a Ela, schoulená ve dřevníku, čekala. Poslouchala tlukot vlastního srdce, poslouchala, zalezlá jako krysa, zahnaná do kouta. Do polotmy a polosvětla. Mezi špalek a hromadu klestí. Dřepěla v prachu, rozklepaná a nevěřící, protože naděje...
Zabili ji čistě. Vystoupili z dodávky, vešli do kuchyně a neudělali ani nepořádek. Tu úhlednost místa činu si Ela bude pamatovat. Jak nepřirozené - probodnout srdce a neporazit ani židli. Boty si očistili o rohožku. A matka skoro nekřičela. Jen vyjekla jako překvapené dítě.
Náhle objevená tetička Margaret přinesla Ele spásu. Domov ve vilce na předměstí... "Alespoň než dostuduješ, dítě..."
A to Ela vůbec netuši.la, že má nějakou příbuznou.

 
Shromáždění do kruhu seděli a mlčeli. Z hnědých hábitů stoupal ke stropu pach plísně a blízkého tlení, muži zaváněli jako mokré listí, které zůstalo ležet pod stromy od předminulého podzimu.
Mlčení houstlo.
"Jen další neúspěch. Další v řadě. Nic konečného." Strniště na bradě poskakovalo v rytmu slov. Starcovy řídké zažloutlé zuby vzbuzovaly pocit čehosi hodně zanedbaného. Bezdomovec, trochu polepšený a vyhnaný z nádražní budovy, nebo povivín, zanedbávající vlastní vzhled. Třeba chce být odporný.
Mladík s nechutí pohlédl na souseda. "Tenkrát vám uniklo, že ta ženská má dceru. Mohli jsme mít konečně pokoj."
"Nikdo není neomylný. Hlavně, že on nám odpustí." Zažloutlé bělmo starcových očí výmluvně zamžikalo ke stropu kamenného dómu.
Jeskyně rovněž páchla tlením. Jakoby zrovna tady zahníval každičký kousek živé hmoty.
"Na jeho místě bych se na vás akorát tak vykašlal." Mladý hlas přeskočil do fistule.
"Znáš jeho úmysly a plány?" Muž zabalený v cárech šedé deky, vystoupil do popředí.
"Á, prorok. Kecáme - a skuutek utek. Stačí jedna bába a jsme v háji." Mladík otravoval.
"Ach mládí... I já jsem býval hr..." Kápě sklouzla na sehnutá ramena a oshalila stříbrné, neposlušné vlasy. "Spěchem můžeme hodně pokazit..."

 

 
Lidé spěchali. Taková cválající masa. Dav, spojující bezpočet bezvýznamných cílů. Ela, nesená po nástupišti, podřídila rychlost kroků všem těm neznámým, s nimiž ji spojilo místo a čas. Zamířit rovnou do vagonu. Hlídat peněženku před výrostky. Uhýbat všetečným rukám. To všechno pořád dokola.
Cestující napěchovaní do vagonu pospávají, lapají poslední minuty odpočinku, sbírají síly ke každodennímu zápasu a proplouvají sněním. Svět sám pro sebe. Svět poutníků.
Ela zůstává ostražitá. Když někdo tak často potkává smrt, měl by počítat s nejhorším.
Vlak ještě nevyjel ze stanice a už vypukla mela. Souboj. Tulák dopadený při činu. Ela zavřela oči. Okno odráželo světlo lamp. Jasné body, zahánějící stíny, vyhlížející z podsvětí. Zlo natahuje pařáty a oběť řve. Oběť, dopadená při činu. Ó vy přepočestní...! Teď toho chudáka co lovil v cizí kapse pěkně spořádaně rozsápou na kusy. Zbyde jen krvavá kaše. V zájmu práva a pořádku...
Dveře zasyčely. Klap. Kovový had vyrazil rovnou do spleti tunelů. A tulák kvičel jako vepř. Kořist, vhodná k zahubení.Obtížná existence.
Člověk snáz odolá, když zatne zuby.

 

 
Schodiště končí ve tmě. Žena sestupuje s jistotou, podloženou zkušeností. Za ohybem,, tam, kde se stupínky smršťují, svírány skálou, zahání čerň zlatavé mihotání. Někde dole skomírá plamínek.
Mnohohlasé mumlání vyhání těžké ticho.
"Přistup k nám, paní!"
Pára tvoří obláčky. V místnosti mrzne.
Černá postava přistupuje k oltáři. Kamenná deska studí, je vyvedena v černém mramoru. Stříbrný, potupně otočený kříž odráží žlutá světélka a žena přijímá dar.
"Jsme tvoji oddaní služebníci, pane!" Uzlíček nesměle zaplakal a horký dech proletěl sklepením. Útlá ruka máchla nožem a krev skropila zem. Ticho rozprostřelo křídla a obluda, ač neviditelná, hladově chlemtala.

 

 
"Ten Wojtek, dítě..." Kostnaté ruce navíjejí růžovou nit.
"Co to bude, tetičko?" Ela předstírá zájem. Taková hnusná barva. Nemoderní. Kdo by tu hrůzu nosil?
"Něco pro charitu, děvenko. Neměj strach. Ty se chceš líbit... Já vím. Jsi moc hezká - po matce..."
Ledový spár sekl přímo do srdce.
"Ten Wojtek, ehm... Co je na něm zajímavého? Je takový obyčejný..."
"To ne, teti! On je..." Ela marně hledala slova. Wojtek - a obyčejný...? Teta zaspala dobu.
Pan Olaf se ti nelíbil?"
"Cože? Olaf?! Ten, co si chtěl vzít mámu?!" Pleš, mizerně schovaná pod přehazovačkou, kostkovaná košile a tupý výraz. "Vypadal na idiota, dědek!"
"Vypadal nevypadal! Má dva doktoráty!" Hlas tetičky Margaret nehladil ale bičoval. "Musím ti něco povědět, dítě. Jsi totéž co tvoje matka. Služebnice. Nic víc."
"No ale ... Máme jedenadvacáté století! Emancipace, teti! Znáš to?"
"Chráníme Jeho říši. Svět mu bude patřit - dokud nepřijde další Vykupitel. A nebýt nás... Když se Mesiáš zamiluje, nemá čas na velké myšlenky. Je z něj zase jenom chlap. K tomu jsme stvořeny my, služebnice!
Když nepřítel odstranil tvoji matku, musíš ji zastoupit ty. Jsi poslední. Završíš ten ustavičný boj. Splníš úkol."
Je bláznivá. Tetičce přeskočilo. Po tom šoku, když sama zabila zloděje... Ela zlehka objala stařenu, ale ta zůstávala nedotčena . Venku měkce padaly sněhové vločky, bílé chomáčky zmáčely okenní sklo chladnými slzami a Ela zírala do uplakané noci . Za obrysem parku zářilo město.
"Olaf přijede. Pozvala jsem ho. A ty se snaž, ať nezklameš našeho odvěkého vládce."
"Jdi spát, tetičko... Stačí, když si trošičku odpočineš. Zima je samá depka. Není divu, že tě to taky bere."

 

 
Štiplavá pachuť vzduchu, přesyceného benzinovou přiboudlinou, přebila lahodu odpoledního jahodového mléka. Elin žaludek hlaitě protestoval. Mladé tělo potřebuje energii, ale pan Miller je cvok. "Laboratorní praktika musíte stihnout ještě před svátky." Miler je cvok a město šílí, je tady spousta světýlek, neonů a rámusu, jenomže Ela musí sejít po schodech do podzemky. Do suterénu zahlcené metropole.
Cvok Miler! Ta jeho chemie je dobrá pro batolata. Křivule, kahany... Jako ve filmu o Frankensteinovi.
Podvečerní špička už absolvovala vrchol, poloprázdné nástupiště odhalilo bezútěšnost stanice a Elu přepadla tíseň. Kroky vyvolaly ozvěnu, která přes den zůstávala schovaná kdesi v útrobách labyrintu.
Opilci připomínali hromady hadrů pohozených na lavičkách. Ztuhlé klouby bezdomovců skřípaly a praskaly jako neošetřovaný starý stroj. Ela vyhlížela útočníka, protože kolem podzemky se vždycky motá spousta násilníků.
Poloprázdný vagon odhaloval pár nehybných, do sebe zahleděných tváří. Malá výstavní skříň nezajímavých osudů... Ela zůstala blízko dveří. Pročítala nápisy na stěnách, unaveně počítala světla tam venku,
body přilepené na zdech tunelu. Body, které vůbec nic neoznačovaly.
Výrostci utvořili útočný hlouček. Ela je zprvu vůbec nezaregistrovala. Teď litovala, snažila se zůstat nenápaadná, stejně, jako stařík, opřený o koženkové, hodně špinavé opěradlo. Klimbal. Nebo to dost dobře předstíral.
Tlupa muže sevřela a cestující odvraceli oči. Ela taky. Svět nepotřebuje hrdiny. Snad toho člověka jenom okradou... Snad ho nebudou bít.
Hlavy ostříhané do hola jsou v zimě nepraktické, Elu najednou zajímalo, jestli těm mladíkům netáhne na lebku - když jdou po ulici a začne sněžit...
"A máš to, dědku!" Jako prásknutí bičem.
Vlak zastavil ve stanici a zkrvavený nos se vyčítavě otočil zrovna proti Ele. Nejsem tady jediná, chtěla vysvětlit, ale ztratila odvahu. Oči toho zraněného byly jakoby prázdné. Ocelové a bez výrazu. Třeba ani necítil bolest. Třeba ty mladíky něčím naštval. Třeba...
Předměstí ulehlo. Ela pospíchala. Tady jsou hluší a slepí. Schovaní za bezpečnostními zámky. Opatrně vyhlížejí za záclonou.
Ještě dvakrát za roh zahrádky. Miniaturní záhonky a trpaslíci, předzvěst domácího poklidu. Tetička uvaří čaj... Jen jestli nejsou slyšet kroky. Ťapkavá chůze, která sleduje a sleduje... Ela zrychlila.

 
Starou ženu přepadlo oslovení. Kvílelo a naříkalo. Pláč vzlykal kdesi venku, za dveřmi. Vrásčité ruce, dlaně, sevřené na ploché hrudi. Tetička Margaret sestupuje pozvolna, opatrně. Prkna na schodišti zavrzala a žena zatajila dech. Vetřelec jistě číhá. Přicházejí pořád. Jsou neúnavní - a slabí. A otravní.
"Vezme si Olafa! Vezme!"
Umíněný šepot zahání ticho, mění domov na arénu a v zámku cvakne. Ela rychle otočila klíčem a vpadla do dveří.
"Šel za mnou! Pronásledoval mě!"
"Vezmeš si Olafa! Vezmeš!" Tetička Margaret drmolí. "Generace před tebou se obětovaly. A ty si toho muže zamiluješ, vždyť tvoje matka taky nejdřív vzdorovala! A jak potom oplakávala tvého otce! Byl to skvělý člověk...Čeká tě život po boku báječného manžela..."
"Jsi šílená!"
"Olaf ti snese modré z nebe!" Rozčilením se tetička až zadýchala.
"Z nebe? Ale teti...!"
"Neposmívej se! Patříš našemu Pánu! Tělem i duší..."
Na půdě cosi zašramotilo.
"Teti..."
Bylo to zpátky. Ten pocit. Svíral prsa, bránil v dýchání. Prsty pevně sevřely zábradlí. "Utíkej! Zavři se v pokoji! Honem!"
"Nenechám tě tady... Doběhnu do kuchyně pro nůž a-"
"Pozdě. Mně on neublíží..."
Postava seběhla, letmo srazila tetičku Margaret, stačil jediný prudký výpad. Ela vůbec neviděla nůž, ale cítila jeho ostří. Projelo masem, ta palčivá bolest přinesla poznání. Další rány už nevnímala.
"Je konec," mumlala stará žena. Skloněná nad tělem šlapala v krvavé kaluži. "Je konec... Náš Pán odejde. Na věky..." Zhroucená usedla vedle Elina bezduchého těla.
A kdesi v podsvětí vzplála prudká výheň. Žár, který stráví duši hříšníka. A démon, číhající v podsvětí, otevřel chřtán. Dokořán.
 

VZTEK
 

Kalifornské zemětřesení pozměnilo tvar dna světového oceánu. Ostrovy se zvedly nad hladinu, ostrovy zmizely. Jako na houpačce. Nejvíc to odskákalo Tichomoří, ale to se čekalo už od dvacátého století. Změna je život a nově vytvarované oblasti získaly na atraktivitě. Turisti měli nový cíl.

Hlavně přibyly ostrůvky. Takové ty tečky na mapě, které nikoho nezajímají – pokud se zrovna neplaví na jachtě a náhodou nezakotví u břehu některého z nich.Domorodci mohli doufat, že skrze turistiku se zvedne jejich životní úroveň. To doufání si mohli odpustit, protože zájemců o cestování nepřibylo, spíš naopak. Světová krize má svoje důsledky, zvlášť, když se v ní kapitalismus zmítá posledních padesát let.

Přesto se nějaký ten dobrodruh občas objeví. Pořád existují nadšenci, které zláká kouzlo zapadajícího slunce a stříbřitě třpytivé hladiny. Blázni, kteří slyší na volání dálek, pravděpodobně nevyhynou.

Plavidlo se pohupuje u mola, které jako molo ani moc nevypadá. Posádka si vyrazí do ulic přístavního města, které zůstalo vesnicí, i když by rádo postoupilo do vyšší třídy. Jenomže zapomenutý ostrov, ležící mimo oblíbené trasy, si nemůže vybírat. Bere, co se nabízí. Domorodci jsou chudí a hrdí na to, že mají alespoň nějaký přístav.

Na ostrovech, vzdálených od dobrodiní civilizace, rostou palmy. Navíc tam existuje džungle plná divoké vegetace. Domorodé vesnice se ukrývají v zeleném a vlhkém prostředí a obyvatelům nevadí, že bývají objevováni cizinci. Většinou je nikdo nehledá. Svět, který pořád prochází nějakou zkouškou, má vlastní starosti. Amerika se pracně vyrovnává s následky ničivého zemětřesení a teroristické skupinky střeží naftové vrty stejně bedlivě, jako respekt k Prorokovu učení.

Zástupce kapitána se pokouší neztratit důstojnost při balancování na hrbolatém dřevěném chodníčku. V období dešťů se tahle vymoženost může hodit. Na tomhle ostrově zatím nebyl. Neměl důvod. Málokdo má důvod zavítat zrovna sem. Jestli má Zeměkoule řiť, může to být tady.

„Pochybuju, že tady něco objevíme, pane.“ Toho chlapa byl Tropické krásce čert dlužen. Nechce přijít k rozumu. Místo aby se spořádaně plavil a celodenně naléval kořalkou, hledá poznatky, zážitky a kdoví, co ho ještě napadne! A nezdá se, že by chtěl přestat a v pohodě si propíjet játra, jak to dělají ostatní klienti.

Mark Otisk, který nedávno zbohatl na obchodech s ropou, protože část jeho předků pocházela z arabského poloostrova a nikdy nepřerušila spojení s rodinou, jejíž moc nějakou náhodou nepřetržitě sílila, předstírá, že zástupcovo vyjádření neslyší. Nebo nic nepředstírá a jenom nedává pozor. V duchu se zabývá myšlenkami na charitu. Jestli chce vstoupit do vysoké politiky, nemůže vynechat dobročinnost. „Naplánoval jsem výlet do vnitrozemí.“ Zástupce se pokusí o protest, ale koho to zajímá?

Přístav páchne. Před tím Marka cestovka nevarovala. Může požadovat slevu kvůli smradu z ryb a ještě něčeho? Je to shnilotina? Nebo bahno?

Vždycky se objeví nepříjemnosti, které člověka otráví. A je nezbytné se s nimi vypořádat. Mark usoudil, že dobročinnost musí počkat, protože při plánování výpravy se dá sotva něco vhodného vymyslet.

Zástupce se na nějakou dobu odmlčel. Trápil svoje mozkové závity. Jak je to ve smlouvě? Může si ten chlap něco takového dovolit? Táhnout lidi někam do džungle? Klika je, že lidojedi vymizeli. Nešoupnou námořníky do kotle, plného vroucí vody. Zástupce, ovlivněný kreslenými vtipy, se pousmál. Lodní kuchař by byl pro kanibaly hotové požehnání. Jen kdyby měli dost velký kotel.

Domorodci dostali zabrat. Civilizace je převychovala, aby se na ně vzápětí vykašlala, protože musí řešit vlastní selhávání. Jak je to vlastně s civilizací? Doba je nejistá... „Máte na mysli pochod džunglí, pane?“

„Ne tak docela. Jen se maličko podíváme...“

A hned zase půjdeme? Sakra. Pán má náladu na srandičky. Jemu je fuk, že chlapi budou nadávat. Ptát se, jak dlouho to potrvá, to nemá význam.Zákazník platí, a proto si může vymyslet kdejakou hovadinu. „Nebude to moc riskantní?“

„Taková procházka?“ Mark Otisk odpověděl tázkou. Zástupce kapitána mu šel na nervy už na lodi. Pobíhá v uniformě, která mu vylepšuje postavu a chová se jako král. Co si ten náfuka o sobě myslí?

*

Vedro a vlhko jako v prádelně. Kombinace, známá z cestopisů. Mark si otírá čelo a má pocit, že pochoduje pod sprchou. Muži, které zástupce kapitána vybral do jeho doprovodu, mlčí.Snad je to lepší, než kdyby mluvili. Nad jejich hlavami se vznáší ovzduší naštvanosti. Tahle výprava nesmí trvat dlouho. Vzpoura visí ve vzduchu. Mark se pokouší odhadnout, jakou by mu námořníci dali šanci. Radši je nebude provokovat. „V první vesnici končíme. A protože vidím chýši...“

Nad unavenými lidmi se rozprostřela skoro viditelná úleva. Marek cítí vstřícné rozpoložení zúčastněných. Děkuje Bohu, že jim tu osadu postavil do cesty.

„Měli by nás přivítat,“ poznamenal zástupce. Místní obyvatelé mívají obdobné zvyky. Jsou vstřícní, vítají hosty. Pokud nevítají, vezme rozumný člověk nohy na ramena. Nečeká na to, až zjistí, proč se vesničané naštvali.

„To ticho je divný,“ přiznal Mark. Co kdyby se otočili a vyrazili zpátky? Nebýt tak unavení...

Vesnice jako z obrázkové knížky. Střechy chýší pokrývá listí, všechno je hnědé a zelené, i stěny, spletené z kdoví čeho.

„Tamhle sedí nějaký dědek.“ Muž, který obvykle uklízí palubu, ukazuje na jednu z chýší. Stařec, který bez hnutí čeká ve vchodu do domorodého obydlí, budí dojem , že ho tam zapomněli při stvoření světa. Zírá jakoby do ztracena. Zdá se, že nikoho a nic nevidí.

„Je slepý,“ usoudil Mark.

„Pro vesnici má nejmenší cenu. Toho snadno obětujou.“ Zástupce zůstal u pomyslné čáry, oddělující ves od bujné vegetace.

„Nás se domorodci bát nemusí.“ Jenomže místní mají z něčeho strach. Mark se ododlal a vykročil přímo ke starci.

Ten sebou trhl. Hluk ho polekal.

„Neboj se, dědku... Jsme přátelé.“ Jak si popovídat s domorodcem, který má tak odporně zakalené oči?Člověk se cítí mizerně.Je to nepřirozené.

„To říkat každý.“ Domorodec se vyjadřoval lámanou angličtinou.

To znamená, že nejsme na úplném konci světa. „Kdo každý?“ Co když se tady děje něco mimořádného? Mark se třeba proslaví. „Jsi tady sám.O kom mluvíš?“

„Sám ne. Já a Ubura.Ostatní odešli.“ Stařec pokyvuje hlavou.

„Jaká Ubura?“

„Dívka. Je znesvěcená.“

„To ji potkalo něco hodně zlého?“

Domorodec se ponořil do vlastních úvah. Trvalo to dost dlouho. Mark by s chutí odešel, ale asi by se zachoval nezdvořile a tihle ostrované bývají nevyzpytatelní.

„Ubura je moje vnučka.“ Zní to smutně. Marek cítí zoufalství starého muže. Cítí i jeho bezmoc. Neví, jestli se má dál vyptávat.

Pozdní odpoledne rozhodilo dlouhé stíny a mýtina se zahalila pohádkovým kouzlem, které se sem sneslo z oblohy. Zasahuje i džungle, odkud se ozývají pronikavé zvuky.

„Ubura je zavřená v chýši.“

„Proč?“ Ten stařec něco chce. Hledá řešení. Mark neměl zájem o to, aby ho místní vtáhli do své domácí šarvátky.

Po další odmlce, vyplněné takřka hmatatelným tichem, se starý muž vzchopil. Dospěl k rozhodnutí. „V noci přišli žraločí lidé. Oni zneuctili Uburu. Je zavřená v chýši dokud nezjistíme, jestli nečeká dítě.“

Barbaři. Uburu znásilnili noční návštěvníci – nebo vetřelci. A zdejší divoši jí skutečně moc pomáhají. Drží ji v chýši, dokud se neukáže, jak to s ní vypadá. Mark by s chutí projevil spravedlivé rozhořčení, ale ten smutný děda si to nezaslouží. On Uburu do chýše nenahnal – a jestli, tak to udělal velice nerad. Ti lidé tady žijí podle tradice, která řídí každý jejich krok. Proto musí znásilněná chudinka čekat, jestli neotěhotněla. „A když dítě čeká?“

Stařec se schoulil. „Zabijou ji.“

Ohromení vzalo Markovi slova z pusy. Svět je šílený. Má to vypadat, že takový není, že lidstvo zvládne i nemožné, ale pravda je jiná.

„To je zákon.“ Stařec sotva šeptal.

„Ten zákon je hloupý. Můžu vzít Uburu sebou. Udělám dobrý skutek. Postarám se o ni – a o dítě.“ Taková forma charity se ve volební kampani náramně hodí.Lidi si mají pomáhat. Každý, kdo prošel nějakou pohromou, kterých globální oteplení přineslo tolik, až přestalo hrozit přelidnění, ocení, že kandidát na prezidenta o pomoci nejenom mluví.Mark se právě odhodlal, že přijme image zachránce – vyvést zemi do klidných vod je dobrý cíl. Takový by mohl zaujmout. A mimochodem, právě něco takového lidstvo potřebuje – každé místo na planetě volá po tom, aby se našel schopný člověk, který ukáže, kudy dál pokračovat. Pokusy už byly – ale nějak to nevyšlo. Lidstvo zatím tápe. Něco by se stát mělo. Jen zjistit, co by to mělo být. A zatím – Ubura má svůj šťastný den.

Stařec váhá a Mark chce rychle pryč. Vesničané možná nebudou daleko.Tihle divoši někdy bývají hodně nebezpeční.

„Proč ne? Odveď tu chudinku.Vypadáš jako rozumný muž. Věřím ti. A kdyby ji měli zabít...Vždyť nemáme na vybranou.“ Starci se roztřásl hlas.

To je pravda. Tady je Ubura odsouzená. Buď skončí na okraji zdejšího společenství,a to ještě dopadne dobře. Bude jenom zneuctěná a každý ji obejde obloukem. Nebo ji rovnou zabijou. „Musíme sebou hodit.“

Muži z Markova doprovodu neprotestují, ale taky se nesnaží pomáhat. Drží se mimo. Uburu. Všechno, co s ní souvisí, je výhradně Markova věc.

Osvobození dívky je dílem okamžiku. Marek námořníkům rozumí. Mají vlastní pravidla. Na pevnině bývá nepřítel skrytý. Může číhat. Schovává se, aby v nestřeženém okamžiku zaútočil. Proto tolik pohledů k okraji džungle. Námořníci jsou nejistí. Na moři je snadno rozpoznatelné, kde kotví nepřátelská loď.

Uburu vypadá unaveně. Není divu. Po tom, co v noci vytrpěla... Mark by rád věděl, co jsou ti žraločí lidé zač, ale zeptat se? Dívka možná neumí mluvit jinak, než svou rodnou řečí. A kdyby se jí vyptával na žraločí lidi, mohla by z toho mít šok. I když zdejší domorodci mají blíž k přírodě a měli by být odolnější, než ti, kteří zchoulostivěli v pohodlí civilizace. V poslední době už to sice není to samé, co dřív, ale lidstvo nepřestává doufat.

Uburu zatím neví, že vstupuje do nové životní etapy. Její dítě se narodí do společnosti, která hlásá, že respektuje humanitu. Uburu se naučí číst a psát. Její zachránce Mark Otis jí zajistí dobré vzdělání. Posléze si dívka ze zapomenutého ostrova najde i manžela.

Její potomek se včlení do společnosti, kde se ho nebudou ptát jak a kým byl zplozen. Uburu může být dokonce šťastná. Její rod bude pokračovat v nové zemi.

*

„Za prezidenta Otise bylo všechno snazší.“ Margaret poslouchá poddůstojníky. Zábavička u kafe. Jak jinak? Tenhle zvyk lidstvo neopustí, dokud bude existovat třeba jen jedna jediná dvojice lidiček, kteří mají chuť na kus řeči. Je to tragicky úsměvné, ale lidé se uklidňovali u kafe hned potom, co se v Kalifornii přestala třást země. A kdyby se jenom třásla! Margaret se na tu náročnou epochu nemohla pamatovat,stejně, jako si nemohla zapamatovat éru prezidenta Otise. To školství se postaralo, aby hrdinství a zásluhy předků zůstaly v povědomí všech občanů .

Službu konající detektivové se shromáždili v jediné větší místnosti na okrsku. Margaret sice výzvu neslyšela, protože si hned po příchodu dopřála nápoj, který chutnal jako kafe. Každý s věcí obeznámený spotřebitel by bez výčitek odpřísáhl, že to káva není ani náhodou. To jen chemie je pořád vyspělejší. Detektiv Margaret Nollová srkala horkou a skoro černou tekutinu, přičemž usoudila, že by na té velké sešlosti, o níž všichni mluví, neměla chybět.

Zpráva rozhodila celé oddělení. „Jeden masakr nestačil. Nějaký úchyl si dopřál hned dva.“ Velitel Diro neskrýval úžas. Násilná činnost je běžný jev. Psychopati jsou snaživí a životaschopní, ale z toho, co se dozvěděl hned po ránu, mrazilo Januse Dira v zádech.Byl poměrně otrlý, ale tohle bylo příliš. I když se velice snažil, nedokázal z hlavy vypudit obrázky, které před chvílí prohlížel. A to je zrovna dnes tak úžasné ráno!

Nadechl se a očima spočinul na lidech, kteří čekali na jeho vyjádření. Uniformovaní i v civilu oblečení strážci zákona. K čemu je veškeré jejich úsilí, když někde číhají predátoři? Jednoho dopadnou, další zaplní uprázdněné místo. Jakmile saň přijde o jednu ze svých hlav, okamžitě jí naroste nová. Jenomže lidí, odhodlaných bojovat s drakem, soustavně ubývá.

Janus Diro se vrací do skutečnosti. K posledním obětem. A den jako by zešedl, veškerá jeho krása se vytratila.

„Rodiče jsme našli pobodané, děti uškrcené.“ Přestože si dával záležet, nevzrušený projev nezvládá. Nějak to nejde. Obvykle si dokáže udržet odstup, ale na tohle není dost trénovaný ani on. „Dům vypadal v obou případech normálně. Dveře nedotčené. Akce se obešla bez násilného vniknutí. Chystali se večeřet. Stoly byly – taky v obou případech - prostřené pro pět osob.Obě rodiny jsou čtyřčlenné: rodiče plus dvě děti. Manerovy našla kolegyně, Bodyovy spolužačka starší dcery.“

„Oběti něco spojovalo?“ Margaret přemýšlí, kde bude dobré začít.Jestli se tady neutrhl ze řetězu sériový vrah, stalo se něco stejně odporného. Jen zjistit, co tu katastrofu spustilo.

„Byli věřící, ale nechodili do stejného kostela.“Velitel posunkem přivolal mladého technika.

Obvykle s ním Margaret laškuje – a není sama. Ostatní ženy následují její příklad – a technik se nebrání. Margaret má pro pohledného mládence slabost, ale snaží se to držet na uzdě. Technik má útlé ruce, je vysoký a pravděpodobně bude něžný...

„Nejdřív napadl děti. Matka uviděla, že jsou spoutané a v tom ji omráčil.“

Margaret pozorně poslouchá. Musí si udělat obrázek. O lidech i o věcech.

„Vrah použil to, co našel v domě.“ Technik sice vypadá moc dobře, ale jeho hlas uspává. Nejsme dokonalí.

„Doktore?“ Náčelník se nakloní směrem k Imrichovi, který už zvládl první ohledání. Margaret s ním před časem spala. Cítila se divně – jakoby neživě. Byla to nuda.

„Muži vypadají nejhůř, ale jejich zohavení bylo provedeno až post mortem.“Imrich vyslal směrem k Margaret jeden ze svých vroucích pohledů.

Ach jo. Kdyby v posteli dosáhl úrovně, odpovídající síle jeho ohnivého pohledu...„Co dělali? Byli bohatí?“ Margaret otevřela nový zápisník.

Velitel přistoupil k tabuli. „Muži měli vcelku dobrá místa. Dobře placená. Jeden ve Státní agentuře pro rozdělování zdrojů, druhý evidoval státní zakázky. Stát je dobrý zaměstnavatel. Svoje lidi sice nepřeplácí, ale...“

Shromáždění povzdechlo. Jako jeden muž.

„A ženy?“ Za jiných okolností by Margaret připomněla, že není nutné vždycky stavět na první místo chlapy, ale v tomhle případě? Bylo lhostejné, kdo v téhle hitparádě obětovaných zvítězil.

„První byla učitelka, druhá ošetřovatelka. Pomocná a dobrovolná. Obě pracovaly jako dobrovolnice. Zadarmo.“

Margaret si pohrává s prázdnými listy. „ Takže vrah může být dobrovolník, který s některou z obětí pracoval. Nebo s oběma?“

*

Omlácené auto brzdí u krajnice. Den brzy skončí. Silnice není vhodné místo pro osamělého kluka. Muž vidí chlapce, který se zdá unavaný a tady nemá co dělat. Měl by být doma a těšit se na večeři.

„Nechceš svézt?“

„Doma říkají, že nemám nastupovat do auta k cizím lidem.“ Vyzáblý mládeneček těsně před pubertou. Ještě nemutuje. Má skoro dívčí hlas.

„To ti říkají správně.“ Muž vypadá jako dobrák. Zdání často klame, to ale chlapec neví. Je moc mladý na nepěkné zkušenosti.

Trochu se ochladilo, ale do tmy ještě pořád zbývá spousta času. Odpolední slunce vysušuje svět. Zvedá se vítr. Silnice se stává prašnou cestou, nad jejímž povrchem se chvěje žhavý vzduch.

„Máš to daleko?“ Muž se chystá pokračovat v jízdě.

„Mhm...“ Chlapec nastupuje do auta. Nic neříká. Prostě se odhodlal.

*

Velitelovo naštvané dupání rozpohybovalo celé oddělení. Margaret tuhle divokou atmosféru zná.Vedení chce výsledky a vrah si užívá svoje zvrácenosti.

„Našli dalšího. Vykuchal ho. Jako ty ženský.“ Chlapi u vedlejšího stolu zírají na Margaret lhostejnými pohledy lidí, které už nic nevyvede z míry. Mají čerstvé informace. Prozrazují je, čímž upevňují vlastní nadřazenost.

Margaret momentálně kašle na souboj pohlaví. Ve frontách stávají všichni: Chlapi, ženy, každý, kdo nutně potřebuje chleba a ví, že když bude nakupovat po obědě, odejde z obchodu s prázdnou. Někdy se stojí fronta na mléko, jindy na ovoce. Podle momentální situace. Jisté je, že vždycky bude něčeho nedostatek a zákon schválnosti určuje, že se to dotkne právě toho zboží, které člověk potřebuje právě teď. Ihned. Margaret si připomíná, že musí koupit mýdlo a hned taky doufá, že mýdla je dost.

Realita může vypadat všelijak...

Zkoumá fotografie. Někdo je položil na její stůl. Co to říká – její? O tenhle omlácený kus nábytku se dělí s kkolegou z opačné směny. Je to jejich stůl. Patří jim oběma. Někteří lidé spolu mají děti, jiní zase stoly.

Chlapi to odhadli správně. Vrah toho muže téměř vyvrhl. Jako ulovenou zvěř. Na tom něco je. Ten mizera se chová jako lovec. Uchvátí kořist, předvede to svoje krvavé umění – a zmizí. Pokračuje v lovu.

Nic ho nezastaví. Je to úkol pro policii. Lovec jinak nepřestane.

„Povolali pomoc,“ oznámí velitel.

Margaret přikývne. Jen tak, mimoděk. Nevzrušeně. Aby velitele nenapadlo – to, co už stejně ví. Pomoc z ústředí je akt ponížení.

Podívejme se! Spásu hledejte u vyšší moci. Nafoukaná banda dorazí, předvede, co umí a dokáže, že Margaret a její tým jsou tlupa neschopných idiotů. A vrah zatím zlikviduje další oběť. V horším případě to budou oběti.

„Budou tady během půl hodiny,“ odhaduje velitel.

„To abych někam vypadla,“ zavtipkuje Margaret ochable. Chtěla by být někde daleko. Tam, kde se nevraždí. Svět, kde se nevyskytuje agresivita. Svět bez sadistů. Bez úchylů... Je to sen. Kdyby se lidi nezabíjeli, neměla by Margaret co dělat. Neměla by peníze na jídlo a na ostatní nezbytnosti.

Nad podlahou poletuje prach. Drobná zrníčka víří ve zlatavých paprscích, které sem skrz špinavé okono vysílá slunce.

Žena, která vstoupila do místnosti, budí impozantní dojem. Umí zapůsobit, uvědomuje si Margaret a je jejím příchodem znechucená ještě víc, než před chvílí.

Zase se všichni sešli v největší místnosti a zase šumí sbor nesrozumitelných hlasů.

Posila, vyslaná ústředím, čeká, až shromáždění ztichne. Velitel tleská a Margaret si na pár vteřin připadá jako navrácená do školních let.

„Snažila jsem se zpracovat veškeré dostupné údaje.“

„Říkají, že profilujou, ale v podstatě jsou to jasnovidci,“ ozvalo se za Margaretinými zády. Poznávala hlas a v duchu souhlasila. Tahle ženská, hrdě čnící na stupínku, se nemůže spokojit s policejní zprávou o ohledání místa činu. Co za tím asi je? Kouzla? Na konci osvíceného jedenadvacátého století, kdy by člověk moc rád kolonizoval Měsíc, zatímco má co dělat, aby nezničil vlastní planetu? Že by vědci objevili pravidla paranormálna? Takhle praštěné lidstvo snad nemůže být. Margaret zahnala zábavné představy a soustředila se na přednášející.

„Je nezkušený a impulzivní. Neplánuje. Nemá odborné znalosti. Postupuje metodou pokus omyl.“

Margaret poslouchá. Zatím nic nového pod sluncem.

„Jak se dostal do domu?“ Velitel tuší, jaká bude odpověď. Margaret taky ví svoje, ale bude ráda, když to někdo vysloví. Netrvá na tom, aby to byla ona.

„Jestli to není přítel obou postižených rodin, existuje další možnost. Vrah se nezdá nebezpečný. Může to býtněkdo obvykle bezbranný. Invalida, dítě. Osoba, v jejíž přítomnmosti člověk odkládá opatrnost. „Odhadla bych ho na adolescenta.“

Místnost zašuměla.

A je to venku. Vraždící kluk, vraždící dívka... To snad ne! I kdyby měla dost agresivity, bude jí chybět síla.

Fuj. Margaret si představila kluka před pubertou. Nůž v ruce a žár v očích. Tohle viděl ten chlápek, kterého našli rozřezaného v autě. V rachotině, která se nerozpadla snad jen zázrakem.

Pomoc z ústředí pokračovala. „Hledáme ztracené dítě. Rodina to neohlásila, možná to nikdo neví. Taky se ho třeba chtěli zbavit. Mít doma takový poklad... Kluk se potlouká a dělá průšvihy. Taky chodí za školu.Naše společnost staví děti na piedestal. Většinou je to správný postup. Děti jsou budoucnost. Ale ve zvláštních případech...“

„To se snadno řekne.Potřebujeme přesnější vodítko. Spousta děcek se někdy projeví agresivně. Jsou ve věku, kdy si nevědí rady a jsou zmatení.“ Velitel se zvedl, ale proti ženě z ústředí vypadal jako člověk nízkého vzrůstu. Jakmile si to uvědomil, poodstoupil.

Ješitný v každé situaci. Je to chlap... Margaret si vzala slovo. „Takových dětí jsou spousty. Nenajdeme ho. Určitě ne dnes. A asi ne tenhle týden.“

Žena se nevzdává. „Podívejte se na mapu. Ty vraždy mají systém. Pohybují se v jednom směru. Vrah má namřeno domů nebo někam jinam. Musí mít cíl.“

„Je to zneužívané dítě?“ Ptá se některý z uniformovaných.Margaret se diví, že tenhle dotaz nepadl dřív.

„Tahle móda už je překonaná,“ odsekla žena.

“Jestli se nepletete a já doufám, že ne” - Margaret nechtěla být jedovatá, ale ta suverénní osobnost si o to koledovala. “Kolem toho kluka jsou problémy. Spousta problémů. Je násilnický. Když ho nemůžeme najít jednoduše, zkusíla bych to přes oběti. Musel ubližovat ostatním. Nebo se pletu?”

Přednášející přikývla.”Hledejte místo, kde je mezi dětmi víc šikany, než je běžný průměr.Nebo bych vsadila na dítě, které má nadprůměrné množství úrazů. Než se náž vrah pustil do dospělých, musel nějak trénovat.”

Takhle si Margaret představuje pátrání. Vždycky ji deptalo vědomí, že šikana je všude – a rozpíná se. Okolí se o nápravu nesnaží . Dospělí, instituce, ba i rodiny přijímají neutěšený stav. Slibují svým dětem, že až vyrostou, nebudou se muset bát. Lžou, protože šlověk se bojí pořád. Strach je věrný průvodce. Mění se strašidla, toť vše. V dětství nás děsí útočnost spolužáků, v dospělosti nás ze spaní budí obava z tornáda. Katastrofy, které lidstvu přinesla změna klimatu, se stávají moderními bubáky pro dospělé. Bojíme se sami sebe, hrůzu nám přináší okolí. Život je úžasné dobrodružství.

*

Benzinová pumpa je smutné místo pro kluka, který se ztratil. Mládeneček, který se poflakoval kolem stánku s občerstvením, vypadá jako bezradné štěně. Oli se podívala do jeho očí a roztála. Kristián má skoro stejný pohled.

“Co tady děláš? Kde máš rodiče?”Kluk se jen tak poflakuje. Někde se stala chyba.

“Autobus. Ujel mi. Máma mě bude čekat...”

“Tak jí zavolej.” Děti jsou bezradné. Snadno propadají zmatku.

“Mobil... Je pryč.”

“Tak mi řekni číslo.” Oli by si s chutí vynadala. Zase zachraňuje. Už cítí, že má o povinnost víc.

“Číslo jsem měl v mobilu.”

Tahle generace jednou převezme svět. No nazdar!

“Nasedej!” Oli otevřela dveře svého kombi. “Odvezu tě.”

“Kam?”

“Na policii. Tady tě nemůžu nechat.Adresu znáš -“

„Jilmová jedenáct,“ oznámil snaživě. Už zase se tváří jako ztracený pes. “Máma je v práci. Ráno přijede a číslo domů znám.”

Kličkuje. Co je vlastně zač, ta jeho máma? “To u vás doma vůbec nikdo není?”

“Sestra je u babičky.”

Přesně tohle Oli nechtěla. Doma na ni čeká Kristián. Určitě už vyhlíží kuchyňským oknem. Včera mu slíbila, že půjdou na motokáry.

“Hele, víš ty co? Vyspíš se u nás. Ráno tě odvezu domů. Mám to při cestě.” Tím si nebyla tak docela jistá. Jilmová ulice leží někde směrem k nemocnici, ale Oli tam nikdy dřív nebyla. Okolí nemocnice zná málo. Přijede, zaparkuje, odpracuje si svoje hodiny a pak pospíchá domů. Na bloumání po městě nemívá čas ani náladu.

*

Večer bývá Oli unavená. Příprava večeře ji občas téměř obtěžuje. Pořád vymýšlet, co vyrobí ze surovin, které zrovna má. Které stihla koupit.

Ráda by se svalila do křesla a poslouchala televizi. Jen tak odpočívat, na nic nemyslet...

Kristián byl rád, že mu přivedla společnost.

“Jmenuju se Tadeáš,” představil se kluk. Zdál se překvapený. Možná pochází ze špatných poměrů. Oli takové děti zná. Vídá je v nemocnici. Mají zaprané oblečení, zdají se zanedbaná. V jejich vzhledu je něco nesprávného. Jako kdyby nedbaly na hygienu – což je docela dobře možné. Někteří rodiče na své děti nedbají. Mají je rádi, záleží jim na nich, jenomže láska není všechno. Děti potřebují i něco navíc. Je složité to vyjádřit, Oli sama to taky jenom cítí.

Tadeáš není barbar. Zvládá formality, Oli se pousmála . Občas to přehání. Moc uvažuje.

Zatímco se děti bavily, připravila jídlo. Tadeášovi ustlala na gauči v obývacím pokoji. Ten kluk možná do rána zmizí. Hned by bylo o starost míň. Oli zkusila lehkovážný přístup, jenomže se jí nedařilo. Bylo by zlé, kdyby Tadeáš zmizel.

Několikrát se pokusila zavolat na telefon v Tadeášově domově, ale neuspěla. Chlapcova matka by si měla dělat starosti. Jestli pracuje...? Co s tím? Lidé jsou různí a mateřství z ženy pečlivku neudělá. Třeba si myslí, že kluk už je doma a spí. Kdyby mu neujel autobus, bylo by to tak nějak.

*

“Mám to!”

Margaret zaslechla výkřik a zpozorněla. Uniformovaní hledali vzorně. “Co máš?”

Dívka právě dokončila akademii. Ještě věřila, že svět čeká, až ho spasí. “V Jilmové ulici žije holčička, která je samý úraz. Už si všimla I sociálka.”

“To bude vážný. Ty baby se vzpamatujou vždycky až poslední.” Margaret občas musela spolupracovat s pracovnicemi, které měly dbát o blaho svých svěřenců. Když viděla, jak málo těm ženám leží na srdci děti, o které se měly starat... Výmluvu na to, že úřad je přetížený, nedokázala přijmout. Ona ty osoby bytostně nesnášela. Možná v tom byl jakýsi iracionální prvek. Možná fungovalo podvědomí. Ta, která se starala o holčičku, které před týdnem sešili tržnou ránu na hlavě, postupovala přesně podle předpisů.

“Jedeme tam.” Margaret se rozhodla dřív, než přečetla všechny podklady.

*

“Neměl jsem ho tam nechávat,”

Oli se nutí do klidu. Tadeáš mává kuchyňským nožem a ona doopravdy netuší, čeho je ten kluk schopen. Možná si něco dokazuje, možná předstírá. Možná je doopravdy zkažený.

Takový se musel už narodit. Ale v každém člověku je schované dobro. I v tomhle klukovi. Zdá se vyděšený. Že by měl strach sám ze sebe?

“Prožil jsi něco hodně ošklivého, ale jsem si jistá, že v jádru nejsi zlý kluk.” Hlavně jestli Kristiána nesvázal moc pevně. A jestli mu pusu zalepil šetrně. Aby se neudusil... Oli se snažila Tadeáše přesvědčit, že to nemá dělat, ale on byl jako v tranzu. V takové situaci je vyjednávání zbytečné. Ztráta času.

Oli chápe, že právě čas je jejím nepřítelem. Tadeáš ztrácí klid a to je moc špatné. Bude nezvladatelný. Otáčí volantem, poslouchá Tadeášovy pokyny a horečnatě hledá kudy z toho ven.

Čím dřív budou na místě, tím dřív bude jasno. Tadeáš se může zklidnit. Tahle děcka jsou nešťastná. Trpí, aniž by věděly, co se v nich děje.

“Všechno bude dobré,” uklidňuje Oli Tadeáše i sebe. Možná si s ním dokáže poradit. Najít schůdnou cestu.

„Tady to bude.“ Něčím připomíná stroj. Všechno dětské se vytratilo.

Auto hrkotá po hrbolaté silnici. Tady by se jezdit nemělo. Vláda je chudá a silnice jsou nesjízdné tak často, až se tomu nikdo ani nediví.

„Zastav.“

Poslechla. Ten sotva dvanáctiletý kluk drží v ruce nůž. Křečovitě svírá rukojeť, je celý rozklepaný a nevyzpytatelný. Oli se pokouší ho litovat. Málem se vyladila na tu správnou vlnu. Jenomže se jí vybavil svázaný Kristián. S tou zalepenou pusou neměl daleko k čirému zoufalství. Jeho sebevědomí kleslo na bod mrazu. A to už sám sebe viděl jako mužského.

Tadeáš sahá po klice. Ještě kdyby se víc otočil. Stačí pár vteřin a vystoupí. Jeho rodiče si budou vědět, rady. Oli se ulevilo. A vtom ji sráží prudká bolest pod žebry. Udělal to! Neuklidnil se! Bodl.

*

Dům je nepříjemně tichý. Tadeáš by nebezpečí vycítil. Může dovnitř. Ticho není nepřítel.

Přesto postupuje opatrně. Potrpí si na překvapení.

Sára se povaluje v obývacím pokoji. Vždycky zabírá nejlepší místo před televizí. I když vysílání za moc nestojí. Koho zajímá, co vláda zase vymyslela a jaké opatření jsou v plánu na příští rok?

Tadeáš chce vlastnit prostor. Aby tam, kde vládne on, Sára nelezla. Ruší. Překáží mu.

Holčička se přikrčila. Škoda, že babička musela odejít. Pospíchala. Ale to ona vždycky. Ani babi, ani tety, nikdo se nechce potkat s Tadeášem. Jsou z něj neklidní. Babička se na něj vůbec nezeptala. Takhle to trvá nějakou dobu. Tadeáš je zlý a moc. I dospělí si toho všimli.

Žena otvírá dveře domu. Hrůza. Tak brzy ráno a už je vedro. Pak nemají tát ledovce. Pořád se děje nějaká ta katastrofa.

Zaslechla pláč. „Sáro, co je?!“

„To Tadeáš! Tahá mě za vlasy!“

Ten bastard. Myslela na svého syna a nenapadl ji mírnější výraz. Vždyť ho nechala u silnice. Už nemohla dál. Zase ublížil sestře. Je to nekonečný příběh sestavený ze Sářina trápení a bolesti. A z nevinného Tadeášova výrazu. Prosila ho. Nařizovala a on koukal jako jelimánek. Nakonec pochopila, že jestli se ho nějak nezbaví, Sára nepřežije. Tadeáš útočil na sestru, kdykoli měl příležitost. A dával si záležet, aby těch příležitostí bylo co nejvíc.

Marie si to zprvu odmítala přiznat, ale časem povolila. Její syn nenechá na pokoji nikoho – a nic. Nejhorší bylo, když zabíjel Sářiny křečky. To si pokaždé vychutnal.Úžíval si i to, že Sára plakala, prosila, slibovala. Neměla na to, aby ho změnila.

„Nech ji, prosím.“ Žena mluví unaveně. Snaží se uplatnit autoritu, kterou nemá. Jedno ví jistě: syna nenapraví. Tadeáš je ve svém živlu. Mává nožem a ostří je blízko Sářina obličeje.

„Umím to. Pamatuješ, jak jsme vykuchal tu sousedovu slepici? A králíka?“

Aby se nepamatovala! Tehdy si musela přiznat, že porodila krvelačné monstrum. “Nedělej to – prosím.“ Žadonila. Tadeáš je toho schopen. Nevyhýbá se násilí. Bere ho jako samozřejmost.

„Podříznu ji.“

Hrůza, kterou cítí, je pro Tadeáše potěšením.Marie se klepe a nedokáže přestat.

„Polož ten nůž!“ Od dveří se ozývá klidný hlas. Tadeášova matka pootočila hlavu. Tohle bude policie. Díky, že existuje šťastná náhoda!

„Podříznu ji,“ opakuje Tadeáš.

Je jako loutka. Není možné ho nechat být. Stačilo by netahat za provázky. Marta přijímá všechno co se děje s odstupem. Jako kdyby skrz okno sledovala život cizích lidí.

„Nemá to význam. Tím nic nezískáš.“ Margaret se snaží zapůsobit, ale kluk, který drží nůž na krku malé holčičky, působí jako všeho schopné stvoření. V jeho očích chybí lidskost.

Tadeáš unikl pohyb v kuchyni, která zůstala za jeho zády.Otevřeným oknem vlezl do domu uniformovaný policista. Margaret zírá dopředu. Snaží se tomu klukovi vsugerovat , aby se neohlížel, aby se soustředil na vyhrožování a nevšímal si okolí. Povedlo se. Rychlá akce, která následuje, zbaví Tadeáše zbraně, která je jeho oporou.

Proběhlo Když mu policista sevřel ruku, Tadeáš se rozkřičel. „Ať mě nechá, mamí, řekni, ať mě nechá!“

Nechce to slyšet. Její srdce buší, ale nic to neznamená. Nebolí to. Je konec. Utrpení se rozplývá jako mlha. Marie zírá do ztracena. Jen ať ho ten muž nenechá.Ať tu zrůdu, které dala život, někam zavře a zahodí klíč.

Tadeáše už naložili do auta a jeho matka pořád zůstává nehybná. Margaret se pokouší vcítit do stavu, v jakém se žena nachází. Nejde to. Roky trápení vybudovaly bariéru, za kterou se nikdo nedostane.

*

Injekce zabrala. Malá Sára usnula ještě před odjezdem záchranky.

„To kafe voní přímo úžasně.“ Margaret se neovládla. Po přestálém napětí byla o něco míň policajt a o něco víc žena.

„Při tak vyjímečné příležitosti...“ Zní to zahořkle, ale na to má Tadeášova matka nárok.

„Někdy bych si přála, aby byl všeho dostatek. Třeba i toho kafe.“ Margaret o tom zatím moc nepřemýšlela, ale najednou ji napadlo, jak skvěléby to mohlo být.

„Platíme za viny svých předků.“ I ta běžná fráze zněla z ústa Tadeášovy matky nějak jinak. „Možná chcete vědět, čím to je. Proč je můj syn takový. Já s ním byla u specialisty, opravdu jsem hledala, kudy z toho ven. Prý je to genetické“

Někdy Margaret po dětech touží. Tentokrát ne.

„Já ho u té silnice doopravdy nechala. Hned potom, co pokousal Sáru. Prý neměl co dělat. Nudil se.“

Margaret pokyvuje hlavou. Neví, co odpovědět.

Marie se pomalu zvedne a otevře okno. Zdálky se ozývají hlasy. „Jen málokdo si dovede představit život s takovým...“

„Dítětem?“ Margaret dooplnila slovo, které se k Tadeášovi nehodilo.

Jeho matka se viditelně otřásla. „Kdo to nezažil, netuší... Tadeáš byl v centru veškeré pozornosti.“

„A manžel?“ Tady by měl být muž. Ochránce.

„Ten se zhroutil. Tadeáš použil vrtačku. Na ruku... Garáž byla plná krve,“ mumlá žena.

„Tadeášův otec se odstěhoval?“Chlapi nic nesnesou. A tohle toho mužského muselo ranit. Na těle i na duchu.

„Omyl, detektive. Je pohřešovaný. Jednoduše zmizel.“ Hořká slova poznamenávají ovzduší v místnosti. Jako kdyby se nenadále ochladilo.

„Ráno se probudíte a přemýšlíte o tom, jaká hrůza se zase stane. Volají vás do školy. Dítě přece nemůže být úplně zkažené. Rodiče jsou vždycky vinni. A vy si říkáte, že je to trest. Prozřetelnost na vás hrne problémy a vy máte obstát. U nás to odnášela Sára. Já na ni neměla čas. Pořád jsem něco vyřizovala. Tadeáš zničil židli v učebně fyziky, Tadeáš zbil spolužačku... Pořád něco. Škola si pozve rodiče. Chodíte ode dveří ke dveřím. Učitelé na vás koukají jako na chátru. Ve slušné rodině by se takové dítě sotva našlo.

A i to je omyl. Tadeáš není jediný. Takových, jako je on, by se našlo! Jejich rodiče schovávají tu svoji hanbu jak se dá. Jsou jako poznamenaní. A taky dostávají zabrat ze všech stran.

Hodné dítě zůstává stranou. Tadeáš nás vysával jako upír. On potřeboval krev, na kterou by se mohl dívat. Zpočátku mu stačila rodina. Nejbližší. Lidi, které by měl mít rád. Jeho to ani nenapadlo. On nás ždímal. Likvidoval všechno, čeho se jenom dotkl.

Najednou mi došlo, jakého hříchu se dopouštím. Okrádám hodné dítě o čas, který mu právem patří. Nedávám mu najevo svou lásku, protože jsem ubitá všemi omluvami, obviněními a pocitem, že jsem způsobila obrovský malér, protože jsem selhala. Co jsem udělala špatně? A co jsem měla udělat líp? Jinak?

Otázka, kterou vám nikdo nezodpoví.“

Margaret se moc snažila pochopit, co tahle matka snášela. Syn, kterého přivedla na svět, ničil její rodinu. Mučil její nejbližší. Jak to mohla vydržet?

„V tom okamžiku jsem si byla jistá. Kdybych ho nevyhnala z auta, snad bych ho i zabila,“ přiznává Marie a Margaret jí věří.

Venku dovádějí děti. Zapomněly na nedávnou senzaci. Výskají.

„Než se narodil, říkal doktor, že čekám dvojčata. Ukazoval mi je na ultrazvuku. A narodil se jenom Tadeáš. On svého bratříčka jednoduše sežral. Oba byli tady.“ Marie se zlehka dotkla svého břicha. „Tadeáš se zachoval jako žralok. Vím, že to tak dělají. Viděla jsem film.“

*

„Už zase zpívají.“ Muž se naklání ze zanedbané verandy hotelu. Na ostrov rychle padá tropický podvečer. Tady noc přichází rychle. Turista naslouchá slovům, kterým nerozumí. Melodie stoupá k nebi. Domorodci, kteří opustili džungli obsadili prostor v městečku. Během desetiletí se neměnilo. Je pořád stejně nepůvabné, pořád chudé.

Muži vykřikují slova, která jsou pro ně jen shlukem hlásek. Zapomenutý jazyk znají už jen starci, kteří zůstali uprostřed džungle. Zpívající netuší, že vzývají žraločí lidi, kteří sestoupili z hvězd. Prosí je o soucit s lidskou rasou. Dodržují tradici, aniž by věděli proč.

 

 

 

 POVÍDAČKA O PLEŠIVCI

Plešivec vévodí Brdům. Jsou to kopce, porostlé hustým lesem. Za dávných časů, když ještě krajinu neovládaly slovanské kmeny, rozkládalo se na Plešivci hradiště. Tehdy tady hospodařili Keltové. Známý je kmen Bójů, po kterém Čechy získaly i název Bohemia. Nikdo ale netvrdí, že oni slavní Bójové sídlili zrovinka na brdském Plešivci. Docela dobře tam mohl přebývat jiný keltský kmen.


 

V čele hradiště na Plešivci stál keltský šlechtic. Pověst vypráví, že se jmenoval - jak jinak, než Pleš? Později o něm vypravěči tvrdili, že tenhle muž byl rytíř, ale v tenkrát platném pojetí jeho společenského postavení lze tvrdit, že byl náčelníkem.


 

O manželce vládce plešiveckého hradiště se vypravěči nezmiňují. Asi byla nevýznamná. Možná jen nedělala problémy, takže nestála za zmínku, protože nepřitahovala katastrofy a dbala, aby manželova čest zůstala nedotčena. Spořádaná žena se zápisu do historie obvykle nedočká – a když už, tak proto, že zahynula vinou sadistického chlapa.


 

Ale s dcerou měl náčelník starosti. Dospívala a zamilovala se. Kdyby ji zaujal muž významný, urozený, rodem jí rovný, nebylo by tak zle. Buď někdo takový nebyl na hradišti k mání, nebo se dívka podvědomě bouřila proti otcovské autoritě a tradicím. To už dneska nezodpoví nikdo. Jisté je, že náčelníkova dcera, jejíž jméno upadlo v zapomenutí, se zamilovala do prachobyčeného pasáčka. Jaký dobytek měl na starosti už taky nikdo neřekne. Ale mládenec to musel být zajímavý i zdatný. Vypukla láska. Následky vztahu těch dvou mladých lidí na sebe nenechaly dlouho čekat.


 

Dlouhodobě těhotenství utajit nelze. Když se zvěst o tom, jak se náčelnická dcerka spustila, donesla k otci, vypuklo peklo. Milenec nestačil prchnout. S ním si to zklamaný otec vyřídil okamžitě. Nechal ho zabít a bylo. Kdo by se v dávných časech zabýval nějakým pastevcem?


 

Hůř dopadla urozená nastávající matka. Rozběsněný otec zrovna přestavoval tvrz. I nechal dceru i s její ostudou zaživa zazdít do základů. Jistě plakala. Jistě prosila. Pak tam jenom stála a sledovala, jak se před jejíma očima ztrácí denní světlo. Poslední balvan zapadl na místo a byla tma.


 

Dva tisíce let se ve vesnici pod Plešivcem vyprávěla tahle pověst. Lidé na tu krutě zmarněnou lásku nezapomněli. A když se stalo a některá žena pořád ne a ne mít děti, vydala se na Plešivec. Tam poprosila plešiveckou paní o děcko. Stačilo zavolat. Každý věděl, že pod balvany na plešiveckém úbočí má nešťastná a zaživa zazděná dívka, jejíž duše nenachází klid, poschovávaná miminka, která v případě potřeby rozdává.


 

Věřte nevěřte, ono to i fungovalo.

 

JAK SE TO STALO

Vrcholící léto se utápělo ve sladkém mámení. Po návsi pobíhají děcka a jejich pusy jsou modré od borůvek. Na blankytně modrém nebi umíněně žhne slunce a bouřkové mraky se schovávají někde za obzorem.


 

V Horní Huti se do lesa nikdy moc nechodilo. Snad jen babi Petráková, která si nedá pokoj. Její chalupa je skoro přilepená na mlází. Babi má les za svoje teritorium. Běhá mezi stromy a vybírá soušky. Tahá domů celé otepi klestí. Všech sedm stálých obyvatel vesnice na ni užasle zírá, protože nosit dříví z lesa na zádech, to už není v módě ani na venkově. Lufťáci to většinou viděli jinak: jako zpestření a návrat k tradicím. Jenomže lufťáci bývají trochu mimo. Jejich rodiče, prarodiče a tak dál až k ranému středověku patřili k místním, až ta poslední generace se přetransformovala na Pražáky.


 

„Maruš, doneseš babi bábovku.“ Macecha se neptala. Přikazovala. Nenapadlo ji, že děti se do lesa neposílají, protože tam číhá Vlk a jiné potvory. Maceše je to jedno, protože je čarodějnice nebo ježibaba.


 

V kuchyni je vedro od pečení. Normální lidi se v takovém počasí vyvalujou u vody, ale mladá Červená – nikdy! V plavkách se neukazuje a Maruška tuší proč: má ježibabí postavu. Všechny lidi kolem sebe očarovala, ale co kdyby to na někoho neplatilo? Mohla i zapomenout. Pak by to prasklo. Ne, že by byla jediná čarodějnice v Huti. Tady se jim vždycky dařilo. V každé rodině mají svoje trable a většinou je v tom zapletená nějaká ježibaba. U Červených to nebude jinak.


 

Maruška Červená ví svoje: Není normální, aby něčí babička žila v lese. A k čemu jí bude bábovka?Staříci přece nejedí sladké. Mají to zakázané a taky jim to nechutná. Mají se krmit zeleninou. A tu si babi může vypěstovat na zahrádce. Nebo jí to otec přiveze z Kaufáče.


 

V lese straší. To ví i ten retardovaný kluk od Hořejších, co se v Huti objevujou asi třikrát do roka. Prý mají moc práce. Babi Petráková říká, že jsou hlavně pohodlný.


 

Do nebezpečí se děti neposílají. Kdyby tatínek poslechl co mu Maruška říkala, nikdy by si tu novou ženskou nepřivedl. Jenomže tatínka ani nenapadlo se ptát. On se neradil ani s babi a s tetou ze Spáleného. Když si naposledy nechal mluvit do vztahu, skončilo to rozvodem. Maruščina matka utekla s nějakým hiphopákem, nebo co to bylo a už ji nikdy nikdo neviděl.Někdo ji musel očarovat, o tom není pochyb.


 

To se ale na Huti může přihodit stejně, jako všude jinde. Ale dějou se i jinačí věci. Babi Petráková tvrdí, že lesní bytosti mají obrovskou moc a když jim někdo vleze do cesty...Ti z lesa nechávají na pokoji jedině ježibaby. Podle toho se dá poznat, kdo je co zač. Škoda, že macecha do lesa nestrčí ani nos. Buď je opatrná, anebo má strach. Kdyby se nechala vylákat na houby, mohlo by být jasno.Každopádně by mohla zmizet.


 

Maruš popadla proutěný košík - „dávej na něj pozor, stál fůru peněz“ – a vydala se na cestu. Les sliboval stín. Mával větvemi a tichounce prozpěvoval. Kapradí natřásalo zelenou krajku hned u prvního balvanu, porostlého šedozeleným lišejníkem.Vlk čekal za první zatáčkou. Maruška by se měla bát, protože to zvíře bylo nadprůměrně veliké. Navíc působilo inteligentním dojmem, což neznamená nic moc dobrého.


 

Jenomže tahle holčička má pro strach uděláno. Na vlčí obludu se zvesela usmívá.Dobře ví, že to, co je vidět může být nebezpečné, ale to, co vidět není, je nebezpečné mnohem víc – a za všech okolností.


 

„Kam jdeš?“ Vlk má hluboký, nepřirozený hlas. Dobře vychovaná holčička mu vzápětí odpověděla, že jde k babičce s bábovkou a lahví vína. Maruščino srdíčko divoce bušilo, protože povídání s takovým hrozným zvířetem je velice neobvyklá záležitost.


 

Jakmile domluvila, ihned pokračovala v cestě. Vysoká ostřice se jedovatě zelenila v jejím středu. Kaluže zůstaly ještě od posledního deště, protože kořeny stromů udržely vodu. Vyplašení komáři se rojili v tečkovaném oblaku a mezi smrkovými kmeny se proháněl naštvaný vítr. Poklidná melodie stromových varhanů se proměnila v rozzlobené hučení.


 

Získanou informaci Vlk okamžitě zařadil k jiným, které už na Zemi získal a připravoval k odeslání na domovskou planetu. Jeho mateřský svět se zabýval kolonizací jiných světů. Vlk byl vyslán jako vyzvědač, maskovaný zvířecí podobou. Tvůrci tohoto technického pomocníka nevzali v úvahu, že pro mnohé části Zeměkoule reprezentuje Vlk místně vyhynulý druh. Protože Maruška Červená nedávala pozor při vlastivědě, postrádala příslušné vědomosti o zvířatech na území České republiky, takže ani nebyla překvapená vlčí přítomností v okolí Brd.


 

Dívenka přesto nepodlehla panice. Rodinu Červených hned tak něco nevyvede z míry – stejně jako její sousedy. Lidé tady, na nejzazším okraji civilizace, tiše zápolili s nepřízní osudu již od nepaměti. Také se potýkali se vzdálenostmi, protože to měli moc daleko za prací – a v současnosti do všech nákupních center v okolí. Tím vždycky trpěly především ženy, a v neposlední řadě se to objevilo i v moderně vyvinuté společnosti, protože v hospodářstvích se už nechoval dobytek ani slepice a jiná drobná havěť. Hospodyně měly nějak víc času, ale na nevěru ho využít nemohly, protože na venkově si lidi koukají do talíře a čerta v pytli neutajíš.Vzhledem ke složení obyvatelstva připadal jako vhodný objekt k cizoložení jediný v obci trvale žijící muž, pětasedmdesátiletý důchodce Váňa.


 

Z nedostatku jiné smysluplné činnosti vstoupil do popředí zájmu místního obyvatelstva především spiritismus. Nabuzené síly nabývaly pořád větší moc a jejich vliv se uplatňoval ve stále větším rozsahu. Občas dosáhly i deformace časoprostoru, případně jiného jevu, který ani fyzika nevysvětlí, a proto zdařile předstírá, že takový úkaz vůbec neexistuje.


 

Příkladem dobře fungujícího zázraku bylo, že babi Petráková se obešla bez set-top-boxu. Příjem televizních programů regulovala prostým “Abrakadabra” a měla lepší signál, než ze satelitu.


 

Vlk zavrtěl ocasem. Tím chladil jemné přístroje, poschovávané v jeho rozsáhlých útrobách. „Kde tu tvoji babičku najdu?“


 

Marušce se odpovědět nechtělo. Přesto se posléze neovládla a vykecala, kudy jít. Potom Vlk hupsnul do houští a za obrovského rachotu lámaných větviček se vydal za babičkou.


 

Cestu k chaloupce našel snadno. Stačilo sledovat mravenčí zástup. Pracovitý hmyz si právě tady zřídil zkratku k nedaleké perníkové chaloupce, po nějaký čas opuštěné a tudíž i nehlídané. Na palouku, rozloženém kolem stářím nachýlené chaloupky, nebylo k vidění jediné člověku podobné stvoření. Nikde ani rusalka. Byly moc unavené, protože vyspávaly po nočním řádění. Pokoušely se utancovat místního opilce, který cestou z hospody zabloudil k vílí studánce. Muž se odpotácel bez poškození, zatímco rusalky padly jako podťaté. Vílí královna nadávala na lidstvo, které je buď zdrogované nebo ožralé a tudíž i imunní vůči oprávněným nástrahám Bytostí.


 

Stará žena ležela v posteli. Zrovna dopila kafe a z lógru, maličko si zavěštila, takže zjistila, kdo se to k ní žene. Vnitřní zrak má svoje výhody, i když má člověk čtyřky dioptrie.


 

Jako starší čarodějnického cechu Maruščina babička nezaváhala ani na vteřinu: Nad rozdrcenými kobylkami vyřkla čarovnou formuli, čímž na pomoc přivolala místního démona Cerukláka. Byl náramně nevzhledný a dokonce pamatoval doby, kdy ještě v Brdech řádila keltská strašidla.Jen si občas nepamatoval kam jde a co by tam měl dělat.


 

Jakmile zvíře, které zvířetem vůbec nebylo, vpadlo do babiččiny chaloupky, uvědomila si stará paní, že na takovou potvoru je jeden démon málo. Potřebovala vzývat místní bubáky, kteří se vyvinuli z duchů lesů vod a strání. Původně bývali lidumilní a ušlechtilí, ale světská špatnost působila i na ně a pokazila jim charakter. Babička to všechno dobře věděla. Přesto jí nezbylo nic jiného, než vložit svoje naděje do amorálnosti, kterou u místních strašidel oprávněně očekávala.


 

Samozřejmě, že se nemýlila. Bubáci nejsou nakloněni produktům mimozemských entit. Kdyby dostali příležitost, začnou trhat, rvát, rozbíjet a drtit. To vše za použití svištivého zvuku a hučení imaginárního tornáda.


 

Jenomže bubáci strašili na opačném konci pahorkatiny, kde se zrovna konal hudební festival v žánru, který nemá s hudbou nic moc společného. Poskakující a zmítající se omladina byla pro strašidla inspirací. Tady se jim nabízely informace, vhodné k zařazení do osnov na učební obor „bubákování”, který nově zaváděla Lesní královna. Volání babičky se sice doneslo na místo určení, avšak nastaly problémy v logistice. Strašidlo, brzděné dmoucím se a roztancovaným davem, toho moc nenaběhá.


 

Než se povolaní obránci dostali na místo určení, stačil vlk babičku pozřít. Ona totiž mimozemského průzkumníka zaujala. Vlk se rozhodl ji zařadit do sbírky jako vzorek. Měla reprezentovat pozemskou populaci. Kdyby to babička tušila, možná by si to pokládala za čest, ale jen do okamžiku, než by ji Vlk začal takzvaně připravovat na zkoumání, což znamenalo nakrájení na velice tenké plátky.


 

Zatím takové nebezpečí nehrozilo. To babi nevěděla, a proto nadávala a ječela. Vlka to poněkud znervozňovalo, protože mu škrundalo v technicky ne zrovna pečlivě zabezpečených útrobách. Na druhou stranu se mu to líbilo, aniž by ho napadlo, proč tomu tak je. Ani sami jeho vynálezci nepoznali, že ve vědeckém zápalu jim sem tam něco uniklo a oni nedopatřením stvořili Vlka – úchyláka.


 

Jako nejpříhodnější stanoviště se Vlkovi jevila právě uprázdněná babiččina postel. Pěkně se zahrabal pod přikrývku z mikrovlákna. Na matraci z paměťové pěny se mimozemskému průzkumníkovi odpočívalo stejně dobře, jako komukoli jinému. Zvláště přivítal, že má lůžko bez roztočů.Sotva se uvelebil, už do místnosti vpadla Maruška, která babičku navštěvovala jen vyjímečně, protože se špatně snášely. Babička dívce připadala až moc zabedněná a s názory, které už nemá nikdo jiný, než stará Petráková, a o té každý ví, že je blázen.


 

V důsledku zřídkavých kontaktů neznala Maruška babiččinu současnou podobu.


 

“Babičko, proč máte tak velké oči?” Maruška se upřímně divila. Babičce vykala, protože se domnívala, že je nevlastní.


 

“Abych tě lépe viděla, děvenko.” Vlkův hlas mimořádně chraptěl. Maruška usoudila, že babička pila moc studené pivo. Její maceše se to taky někdy povede.


 

“A proč máte tak velké uši?” Maruška by klidně řekla, že ty uši jsou větší, než jaké má výr. Jenomže byla dost inteligentní, aby neriskovala, že dostane pár facek. Přirovnávat úctyhodnou osobu k sově, to se možná nesluší.


 

“Abych tě lépe slyšela,” sdělil Vlk a dívenka usoudila, že babičce přeskočilo. Jindy přece žádá ticho, aby nemusela poslouchat hloupé řeči.


 

“Proč máte tak velkou pusu?”


 

Vlka ty řeči nevýslovně otravovaly. Ta holka se jako vzorek taky může hodit. Chlamst. A Maruška projela jícnem, aby se v prostoru, který ač vypadal jako žaludek, žaludkem nebyl, setkala se zoufalou babičkou.


 

Obě byly moc rády, že jsou spolu.


 

Vlk zůstal nehybný, jelikož se mu vybily baterky a solární dobíjení probíhalo pomalu. Babiččin domek stál pod skalním převisem, v takřka celodenním stínu.


 

Démon, kterého babička přivolala na pomoc, konečně dorazil. Zdržela ho nutnost. Nezbylo mu, než přerušit let, protože zrovna trénovalo letectvo NATO.


 

Vlk chrápal.Ve skutečnosti se o chrápání nejednalo. To jen ocelová výztuha, která se v nitru přístroje uvolnila při nedávném běhu, rachotila, protože do ní obě spolknuté oběti bušily pěstmi.


 

Démona nejdřív napadlo, že babi plaší medvědy, ale z kraválu usoudil, že takový rachot by každého medvěda vypudil při nejmenším do Tater. Tohle není babiččino roztomilé pochrupování, tohle je ryk čehosi zaručeně nelidského.


 

Drápem, speciálně nabroušeným pro záchranné akce, rozsápnul démon vlčí břicho. Čekal, že se vyvalí krev, střeva a jiné odpornosti, avšak skutečnost vypadala jinak. Z útrob mohutného zvířete vyskočila babička, která se za ruku držela s vnučkou. Za nimi se vykutálely rozličné budíky, ozubená kolečka a tištěné spoje. Vlkova pravá podstata byla tímto odhalena.


 

Démon zavrtěl tím, co považoval za hlavu. Pak urychleně odletěl zpátky na svůj oblíbený kopec, kde se měl konat večerní sabat s hejnem dobře udržovaných čarodějnic. Nelenila ani babička, která neprodleně vynadala Marušce. “Zapamatuj si, že s cizíma se nemáš vybavovat,” hulákala stařenka, právě vysvobozená a již upadající do šoku.


 

Na podlaze cvakaly rozházené součástky, zatímco víno pomalu teplalo a bábovka osychala. Holčička byla hrdá. Právě se zůčastnila akce, která zachránila lidstvo před invazí mimozemšťanů.


 

VE ZNAMENÍ VĚŠTBY


 

 
Nebylo snadné proniknout zátarasy a barikádami, které oddělovaly jednotlivé úseky dálnice.
"Taková úmorná cesta," povzdechla Marigagh z Plešivce vyčerpaně, když se rádoby půvabně skládala u ohniště.Odlesky požárů barvily nebe na obzoru, až přupomínalo strašidelné červánky.
"Nevím, jestli to šéf krapet nepřehnal." Otivít aprohrábl žhavé uhlíky. Oheň vyrazil s novou silou. Rozzářil obličeje, vystupující ze tmy a řeč zabalil do příjemného lupání praskajícího dřeva.
"Pst," ozvalo se odněkud z tmy. Otivít poplácal dýku na opasku a pak už jen pokrčil rameny, přičemž zálibně okoukl bíle oblečenou dívku. Na to, jak dlouho vyspávala, vypadala celkem upraveně.
"A kde je?" Marigagh rozladěně zkoumala škody, které namáhavá pouť napáchala na říze, pomačkané a opotřebované, a přesto roztomile splývající. Zatím. Až vyjde slunce a denní světlo odhalí všechny šmouhy a tržné rány, pozbyde plešivecká kráska hodně ze svého půvabu.
"Vendys?"Tentokrát Otivít pro změnu jen šibalsky zamrkal, přičemž nevěnoval sebemenší pozornost pohoršenému mručení kdesi za svými zády. Ukázal směrem k obrysům, zahaleným příšeřím. Černě se odrážely na pozadí lesa, dýchajícího tajemnem a možným nebezpečím. "Nevšímej si jich. Jsou nepřizpůsobiví, děvenko. Rádi by vrátili čas, he - ale od toho tady nejsme. Mají plné huby ctnosti a uctivosti, zabedněnci, ale oni taky přijdou k sobě. Čas nezastaví ani tahle slavná smečka!" Otivítova ruka prohrábla bujnou kštici. " Šéf má momentálně nějakou práci na Moravě, hádám že kdesi před Olomoucí. Čínská teroristická brigáda pronikla až tam! Však to pořád říkám, my neměli otálet!"
"A Sasové? Co Korutanci?" Marigagh tázavě naklonila hlavu a Otivít, překvapený náhlým vzedmutím kdesi v útrobách, jen máchl rukou."Těch bych se už dlouho nebál. Nebojovali - nakupovali. Šikovná cháska, moc šikovná..."
"Slečinko, zaskřehotal muž, který právě dorazil. Chlapisku s nohama do "o" jela huba jako medem namazaná, pěkně po sladku a hlaďounce. "To máte na jedno kopyto! Sem se cpou všichni a
odsud se nikomu z nich nechce. Je to fuška. Sliby, chyby, povídám, lidi na nás spoléhali a my si dávali na čas, protože náš šéf je založením pacifista. Ten nikdy neměl velet vojsku. Ani náhodou."
*
Do pelechu pod keřem zalezl ledový chlad. Zima - na srpen, napadlo Agnes, jakmile otevřela oči. "K čertu", zaklela, když si uvědomila realitu, do které spadla, aniž by tušila jak. Zastávka na půli cesty. Neplánovaná pauza. Času je málo a tělo nedovolí odklad, protože tělo je mrcha. Žádá si svoji dávku. Jenomže, tady, uprostřed neobdělaných polí je k mání tráva, sem tam trs pšenice nebo zajíc, co se bude dealer těžko potloukat .
Mít aspoň něco. Špetku. Co by se za nehet vešlo. Mít to dřív, než se tělo začne klepat. Agnes vnímala vlastní organismus jako něco cizího, z větší části nepřátelského. Bylo to hladové a zvládnutelné pouze jedním způsobem. A to zrovna teď nepřipadalo v úvahu.
Obzor zjasněl nastupujícím svítáním. Kdyby mohla zůstat ve městě... Kdyby Marka nezamordovala ta neidentifikovatelná tlupa...Svět by vypadal o maličko líp. Marek už
neobstará ani ň. Rozporcovali ho a dost se přitom bavili. Agnes slyšela všechno, úplně všechno - schovaná pod tím hnusem, kterému Marek říkal postel.
Svět se rozpadal rychle, feťácká kolonie dojela na nedostatek a Agnes teprve potom pochopila, že takových jako je ona, bloudí mezi polorozpadlými budovami stovky nebo tisíce. Tisíce hladových pohledů, tisíce lačných těl. Fuj. Taky hnus. Markovi je možná líp - jen kdyby tolik neřval.
Agnes počkala až do večera, kdy rozplizlé trosky ztrácely tvar. Ve tmě šlapala v krvavých kalužích, jejichž lepkavé pozůstatky ulpívaly na zbytcích chodníků. Zaschlá břečka jí mlaskala pod nohama a ona potřebovala rychle zmizet, vypařit se, protože s Očistnou ligou nebyla legrace, i když Marek předstíral, že ano.
"Peleš zkaženosti musíme vypálit až do základů!" Někdo hulákal a nebylo to daleko. Agnes znala ty ohně, z nichž nelze odejít, znala ten fanatický pokřik, znala všechnu tu hrůzu, z níž neunikne ani noha.
Plamenné pochodně prchaly a padaly k zemi, Ohňostrůjci vyli rozkoší a smažky, poschovávané ve sklepeních okolních, náhodou nezasažených domů, pištěly hrůzou - pokud zrovna neslintaly blahem. Vražedná maškaráda jim nebyla fuk. Feťáci ukojili lačnost, uhnízděnou kdesi v útrobách, protože získali kratičký úlet ze všeho toho zoufalství, do kterého upadla bezbranná země.
Agnesiny zuby drkotaly zimou a v důsledku abstinence. Obojí stálo za starou bačkoru, jenomže člověk nikdy nepřestane doufat a zázraky se snad i dějí- i když se to zdá nepravděpodobné.
Neuvědomovala si vlastní ubohost. Viděla všechny ty trosky kolem sebe, aniž by si byť jen na okamžik připustila, že ona je jedna z nich - stejně zničená, stejně závislá a stejně zoufalá.
*
"Tahle země leží v plamenech." Otivít shlížel dolů, do kraje, kde v dálce, skoro až na obzoru, poblikávaly jednotlivé ohníčky. "Už snad nemůže být hůř. Cizáci kupčili až shltli, co se dalo. Zbyla po nich jen bída a zoufalství. Peklo otevřelo chřtán a půda vyvrhla ty, kteří nenacházeli věčný spánek... Národ upadl do poroby... Už jsme dobyli první pozice. Hlavy nepřátel padaly jako fotbalové míče. Nádhera, dívko, skutečná nádhera! Sen každého bojovníka... Taková bitva jednoho zocelí."
Marigagh obdivně zamrkala. Tenhle pohled spolehlivě zacloumá každým chlapem, však ten otcův ovčák taky úplně zapomněl na opatrnost...Takový trest za trošku milování! Být zaživa zazděná...On byl otec kruťas. A kdo tenkrát nebyl? No, bloumání po Plešivci už asi skončilo a rozdělování potomstva neplodným prosebnicím rovněž. Ona to není legrace, být zazděná a ještě k tomu těhotná. Brr...Marigagh už při pouhé vzpomínce zamrazilo v zádech. "Nemusím do bitvy a zocelená si připadám až až.
Stovky let ty ženský běhaly po Plešivci a žadonily o miminko... Co já se těch děcek
napěstovala! Pod kamenama - hrozná dřina to byla! A ta zodpovědnost..."
"Odpykala sis svoje," souhlasil Otivít. "Teď mají ti dole jiný čas - a jiné hříchy. Taky pykají a zloduchy stihne spravedlivý trest..."
"Jak to poznáš?"
"Máme přece šéfa - ten rozhodne. Má nadání. A taky důvěru."
"S tím lidským světem se to nějak zvrtlo. Abych pravdu řekla, doufala jsem, že to dopadne mizerně - a já už konečně najdu klid."
"Asi nemáš dořešený svoje srdeční záležitosti," podotkl Otivít.
Marigagh pokrčila rameny. "Cestou sem jsem potkala Perchtu - a byla černě oblečená. Realita vzala za svý a my to máme zvládnout. Co my - vy a váš šéf."
"Však jsme tady od toho a dřeme jako divý. Už jsme vyčistili kus Moravy a západní stranu Vysočiny, Beroun, Zbraslav... Vojáci jsou utahaný a koně už taky nemůžou. Ale úkol splníme, od toho jsme tady. Země zbohatne mlékem a strdím - jako za dávných časů."
"A co s tím máme společného my? Paní Perchta, já... A další...?"
"Až přijde šéf, zeptej se. Ten vysvětlí úplně všechno."
"Jak vypadá? Je to fešák?" Marigagh si urovnala čelenku.
"Nedělej si naděje. Ten se pohybuje v jinších sférách než my."
*
Červ, plazící se v prachu. Lepší přirovnání Agnes nenapadalo - v okamžicích, kdy ji vůbec něco napadalo. Byly to pouhé vteřiny. V těch krátkých svobodných intervalech, kdy měla jen tolik času, aby zalapala po dechu, naslouchala útočícím běsům, vystupujícím z její vlastní mysli.
První domněnka: Je neskutečný. Bytost, zázrakem stvořená. Mnoho světla, mnoho záře a k tomu předjitřní červánky.Cválal. Jezdec na běloušovi. Druhá domněnka: halucinace. Agnes nepřijímala tak neuvěřitelnou skutečnost, ale ten chlap tam byl! Uprostřed zelené trávy a na pozadí lesa, přesně, jako na školním obraze. Samozřejmě, že na kopii, jejíž originál vznikl v dobách obrozeneckých, kdy na nárožích nepostávali feťáci a dealeři, kdy neexistovaly všechny ty hromady utajovaného svinstva.
Jezdec na bílém koni. Oba se absolutně nehodili do světa, jak ho Agnes znala. Ten chlápek byl příliš hubený, žádný kulturista. Kůň vypadal dobře.
Alespoň trochu příjemně nasládlého kouře trávy... jednoho jointa... Agnes rozčilovalo sucho
v ústech, drobná nepříjemnost, nad níž by se jindy ani nepozastavila. Ale - ten zvláštní člověk zpozoroval, že je přikrčená pod roštím a najednou koňská hlava zamířila přímo k Agnes. Bylo to krásné a taky strašidelné: Velké zvířecí oči a ten zvláštní týpek někde nahoře v sedle. Kůň byl obrovský a Agnes se proti němu cítila zcela zanedbatelná a bezvýznamná. Nechápala, že si jí ten kolemjedoucí podivín vůbec všiml.
*
"Měli to takové uspořádané," pípla Marigagh. "Nějakou dobu to vypadalo, že nedostanu příležitost."
"Jakou?" Otivít ze všech sil upínal mysl k rozhovoru, ale po tak dlouhé pauze, obětované především spánku... Těžko se soustřeďoval.
"Napadlo mě - začít znova, ne?"
"S čím?" Otivít zbystřil. Jeho napružené smysly měly o zábavu postaráno. Přátelství s Marigagh by nemusel být předem ztracený počin... "Jsi sice urozená, ale... Naše vojsko by potřebovalo markytánku... Ehm... Ne kvůli ošetřování, že... - Ženská společnost je po boji velice žádaná... Ehm..."
"Jestli to váš šéf dovolí..." Marigagh opět svůdně zašilhala.
"Vendys má teď spoustu mnohem důležitějších starostí. Budeme čistit Prahu. My osvobodíme Vyšehrad! Naše skupina završí celkové vítězství!" Otivítova hruď hrdě vzedmutá hruď předem oslavovala úspěch.
*
"Pomoc, pomoc!" Agnes kňourala. Okoralé rty odmítaly spolupracovat. "Prchám před plameny..."
Znělo to jako "puhám pfed pfameny", ale s tím si hlavu nelámala.nJezdec doopravdy zářil a oslněná Agnes přivírala víčka.Možná viděla přelud. Absťák s člověkem zacvičí.
*
"Lidmi poničená Země a naprostá beznaděj," deklamoval Otivít. Marigagh ho skoro neposlouchala. V duchu se vracela k onomu strašlivému dni. Její vlastní milovaný otec rozhodl. Komůrka upadala do tmy, den mizel a ona plakala, odsouzená a znenadání poplivaná všemi těmi pohledy mužů a žen, všech těch ctnostných a jen ve snu neřestných lidiček, co znali jen poklony a líbání panských střevíců. Svět odcházel - navždycky.
"Můj otec popřel svou vlastní krev, zavrhl mě, zavrhl moje dítě, zapříčinil i konec rodu. Zbyla jen rozpadlá tvrz a moje nepokojná duše... To snad nebylo to nejstrašnější?"
"Tys jen odpykala vinu. Vzepřela ses otcovské vůli, to nepopřeš."
"Oni," Marigagh máchla rukou kamsi do neurčita, "denně popírají vše, co jim má být svaté. Dělají to po staletí - a tvůj šéf nic. Teď mává korouhví a volá do zbraně, co ho to popadlo?"
"Nadešel hrozný čas, utrpení země už nemá obdoby," pronesl Otivít. Dívka pochybovačně zavrtěla hlavou.
"Mýlíš se. Bylo jim líp, než dřív. Rozhodovali sami za sebe, měli svobodu..."
"Ne. Měli špatného vládce a ten dovolil, aby zemi zaprodali cizákům."
"Nebalamutíš mě, Otivíte? Sasové, Korutanští - ti se tady motali vždycky!"
"Ty moje hloupoučká Marigagh! Opečovávala jsi miminka a to nejpodstatnější ti uniklo! Ti cizáci pocházeli z vlastních řad, postavili se proti národu! Ženy už nechtěly rodit tolik, jako dřív, noví vládci potlačovali mateřství a rozvraceli rodinu! Byli horší, než tvůj umíněný otec, který jen nechtěl mít za zetě pasáka ovcí. Chápeš tu zrůdnost, Marigagh?! Když se nepodřídíš, staneš se bezprávným tvorem a tvoje rodina musí strádat, aby pocítila, jaká je nepřízeň mocných! Ti lichometníci vnesli do lidských srdcí beznaděj a vnutili jim touhu po zapomnění... Lidé jakoby odhodili čest, ztratili tvář - a proč vlastně? Pro pár stříbrňáků? Ouha, ani to ne! Pro směšné kousky papíru, tak je to!"
Mnohému z Otivítova proslovu Marigagh nerozuměla. Člověk přece nemůže klesnout až tak hluboko!
I ona si všimla. Poslední dobou přicházelo podstatně méně prosebnic než dřív, ale to nemuselo moc znamenat, ženy bývají nevyzpytatelné. Vysvětlení, jaké předložil Otivít, by ji ani ve snu nenapadlo. Kdyby plešivecká paní směla snít.
"Národ bez potomstva - taková zvrhlost!"
"Viď? On to Vendys říká úplně stejně." Otivít nenápadně a s jistou dávkou opatrnosti pohladil hebkou dívčí ruku.
*
"Věky oroduju za tuhle zemi!"
Agnes si všimla velice rozzlobených očí. "Kdo se tě prosil?"
"Jste zpustlí, odporní a nenapravitelní! Musím odstranit zlo!"
Agnes měla pocit, jakoby jí ta řeč zpomalovala srdce. Oslepující záblesky přebily i do ruda vycházející slunce, které zářilo tak nesnesitelně, až to dívku, ubitou zpola probdělou nocí, pálilo do očí. Slunce bylo nadmíru žhoucí, jako výheň předpeklí. Pálilo a dusilo.
*
"Zpustlíci, zločinci a všichni provinilci budou smeteni ohněm," kázal Otivít, zatímco Marigagh užasle naslouchala.
"Takhle vypadá záchrana? Tvůj šéf má trochu zmatený žebříček hodnot."
"My přece nejsme spasitelé, on jen dělá pořádek. Ty a já, Perchta a nějaký jiný muž z našeho vojska, takových dvojic bude víc... Proto jsme tady, moje milá! Šéf to tady pěkně vyčistí a nám zbyde spousta místa...
Ty máš ráda děti, viď?"
 

KROKODÝLÍ KÁMEN 

Nehybná hmota. Je chladná, je bez citu.

Ta masa vyplakala slzu.

Krůpěj pradávnou.

Krůpěj tisíciletou.

Vzpomínky člověka se zarputile pletou.

Kámen je studený a bez emocí.

Je totiž lidský.

Pohádkář kráčí nocí.


 

Dívám se. Sním, či bdím?

Je tady s námi... Vidina mámivá.

Ve smutku přežívá

a skrývá pravou tvář.

Dívám se. To snad smím...

Přichází Pohádkář.


 

Vyprávíš příběhy, spředené z bolesti,

zjemnělé ozvěnou ztracené radosti.

Zplozené v mlze, kde ty se schováváš.

Neomámíš mě. Vím, kdo jsi:

Kouzelný Pohádkář.


 

Nebesa září. Jsou přízračná.

Naivní Pohádkáři!

Já otevírám snář.

Vím, kdo sem přichází.

Vím, že jsi Pohádkář.


 

Průvod je bez konce.

Dav očí vyhaslých jde chůzí znavenou.

Přízrak se vleče tmou

krajinou zraněnou.

Z podzemí slyším smích

milenců bláhových.

Ztrácí se příběh náš.

Vládne nám Pohádkář.


 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář
 

 

Portrét



Poslední fotografie


Kontakt

FANTASYLIVE

www.fantasy-live.estranky.cz

lukrecia4@gmail.com

Mail list



Archiv

Kalendář
<< říjen / 2021 >>


Statistiky

Online: 1
Celkem: 135600
Měsíc: 2144
Den: 74