FANTASYLIVE

 

 

 STÍN MĚSTA

 Město je kamenné moře, kterému odevzdáváme kousek sebe sama. Platíme moderní mýtné. Shluk

činžáků, proložených útržky lidskosti, nás hltá s vytrvalostí lidožravého démona.Bere si jen

maličko, ale pořád. Nepřestává. V tlamě drtí útržky našich životů, střípky sil a energie.

Platíme drobečky vlastních duší. Nakrmíme velkoměsto s jeho světelnými řetězy, splývajícími po

zdech moderních paláců, hranatých a absurdních jako současný vkus. Pohybujeme se mezi

Mekáčem a KFC, motáme se mezi řetězci hypermarketů, jsme oslněni odrazy slunce, co se

nesčíslněkrát opakují v tabulích, kterými jsou obloženy výškové stavby, čili člověkem stvořené

symboly nelidskosti. Tohle místo není nic jiného, než nezměřitelný žaludek Polykače, jehož

potravou je sama podstata lidské bytosti.

Auta pádí za neznámými cíli, pohybují se v koridorech, stvořených Městem i lidmi. Plechové

krabice kličkují, aby nezpomalily cinkající housenky tramvají. I tady odevzdáváme nezbytnou daň

civilizaci. Je to kus vlastního, ve stresovém rytmu tepajícího srdce.

Město nás proměňuje.

Gabi, lásko moje... Ty ses zkáze odevzdala beze zbytku. Zvolila jsi nový život, nový styl. Pohrdla

jsi zvyky a upřednostnila jsi zahazování tradic. Ať staré obyčeje zmizí, ať žije nový styl,

emancipace, osvobození ženy...A já nám přísahal, že nedopustím, aby Polykačem řízené monstrum

užíralo z Tomovy podstaty. On je naším společným dílem, tím nejlepším, čím jsme dokázali

obohatit lidstvo. Naše zárodečné buňky splynuly, a proto vznikla duše čistá, dá se říct, že přímo

průzračná. Tudíž i odolná vůči Polykačovým nástrahám. Takové se démon nezmocní. Nemá jí co

nabídnout.

Pro Toma jsou všechny poklady světa totéž, co cetky. Náš syn zná přednosti přátelství, vnímá lásku.

City, které ty, Gabi, zavrhuješ. Kašlu na to, co říká okolí. Podle nynějších měřítek je Tom

nevzhledný. Tím úspěšně odrazuje povrchní jedince. Odradí každého, kdo se řídí módou a

schovává svoje pokrytectví za bariérou posměchu, smíchaného s nezájmem.

*

Tom ztratil matku. I kdyby můj syn vyhovoval běžné normě, ztráta nejbližší osoby musela nutně

změnit jeho náhled na život. Jenomže Tom není jako ostatní.

Období mezi dětstvím a dospělostí je zmítáno příliš složitými city. Býval jsem bezradný i za

obvyklých okolností. Po ztrátě Gabi narostla moje bezradnost do obludných rozměrů. Trávit s

Tomem dny a noci, být jenom s ním, pořád... Možná v tom je i kousek rodičovského štěstí. Já si

nevěděl rady.

*

Leon je genius na běžné životní trable. Rozumí i složitějším záležitostem. Leon je poklad. Zařídil

úplně všechno. Jako Tomův psycholog nepochybně věděl o tom, jak zoufale nepraktický je

profesor Gerhard, otec jeho svérázného pacienta. Mojí doménou je pracovna, kabinet východních

jazyků, mým rájem je univerzita, chrám vědění, kde si nepřipadám tak hloupě, jako si připadám

třeba v lahůdkářství. Koupit chleba, to může být problém.

Od čeho by cvokaři byli? Jen aby se hrabali v myšlenkách svých pacientů? Leon Tambura je

nenahraditelný: Zajistil pronájem našeho nového příbytku,vyřídil placení z mého konta, stačilo mi

jen se přesunout tím správným směrem. S časem jsem byl taky na štíru - péče o syna mě plně

zaměstnávala. On taky byl tím, kdo mě potřeboval ze všeho nejvíc. Proto ta změna prostředí. Kvůli

zapomnění. Jestli to vůbec lze nějak zařídit.

Leon vidí do budoucnosti. Je to prohnanost, nebo zkušenosti? Navíc se domnívá, že jsem

trestuhodně naivní. Pan profesor, který netuší, jak jde život. Domýšlivý Leon, který si tolik věří je

plodem současného světa.

*

K našemu novému domovu vede prašná cesta. Těším se až odbočím ze silnice, abych se už nikdy

nevrátil. Zanedbaná komunikace umíněně čeká na déšť, který nepřichází. Pěšina, lemovaná

tůjemi...Tom pevně svírá svoji milovanou tašku s medvídkem.

Dnes ještě pojedeme. Ještě jsme neodešli z Města, kterému je Tomův osud lhostejný stejně, jako

jsem mu lhostejný i já. Záleží na okolnostech. Nepospíchám.

Netrpělivost sebou přináší zmatek, proto se jí vyhýbám. Mám jedinou povinost - zatím se musím

držet silnice. Budoucnost, všechno co se stane, vnímám jako naději. Před námi, na nerovném

povrchu, drkotá citroen, myslím, že tomu modelu říkají kachna - ačkoli nechápu proč. Včera nás

brzdila omlácená oktávka. Vraky, co melou z posledního, tak to vidím já. Možná je právě v tom

smysl jejich rezavějící existence.

Větve stárnoucích lip zastřešují iluzi přízračně nazelenalého tunelu. Slunce je někde daleko, ale

pořád v dosahu. Zlatým třpytem polévá lístečky, lesk se odráží a padá až na zem, kde vytváří mírně

pohádkový nádech.

"Ještě jsem všechno nepřestěhoval," pokouším se vysvětlovat. „Mám dojem, že stíhám, ale je to jen

tak tak.“ Tom nemá pochopení pro moji činnost na fakultě.Přiznávám, že sám někdy nerozumím

tomu, co dělám...

Záhady východních tisků, navoněných staletími existence, ty mému jedinému synovi vůbec nic

neříkají. Jeho svět je prozářený city a pocity. "Až budeme na venkově, užijeme si. Naučím tě sbírat

houby." Slibuju a neměl bych. Sliby jsou odjakživa chyby. K čemu by nám dvěma byly houby?

Mívám nepraktické nápady – a sotva budu mít možnost někam chodit.

"Ano, tati." Tom nikdy neřekne ne. Souhlas vnímá jako radost nebo přímo potěšení. Sám sebe vidí

jako osobu pověřenou rozdáváním radosti. V tomto ohledu jsme s Gabi stvořili takřka dokonalou

bytost. Škoda, že se nám to nepovedlo ve všech ostatních směrech.

"Hlavně budeme odpočívat." Sním. Vnitřním zrakem se přesouvám do neposkvrněné říše Přírody.

Blížím se k ideálu křišťálových vodních krůpějí, k absenci komárů a další obtížné havěti. Rozjímám

o sametově laděné zeleni jehličí, o monotónní hudbě liduprázdného lesa a ukázněně cvrlikajícím

ptactvu. Oblast, kam odcházíme, nepřijímá narušitele a já se můžu kochat a současně rozvíjet

Tomovy omezené vlohy.Poklidný domov, obklopený přírodními půvaby. Představa. Která se mi

velice zamlouvá.Stačí, že vím, jak krásné je okolí. Nemusím chodit a okukovat.

"Proč?!"

Tomovo "proč" bývá mnohoznačné. Často se vyptává na věci, které my ostatní pokládáme za dávno

vyřešené.

Tentokrát se strefil: proč vlastně máme odpočívat?

*

Velkoměsto má vždycky nějaké to překvapení. Momentálně je to smog. Převaluje se v hustých

chuchvalcích. Za okny mého vozu se rozkládá cizí svět. Dnešek je poznamenaný nepřátelskou,

proti lidem namířenou náladou. Obyvatelé jsou bezbranní, protože vyprodukovali víc špíny, smradu

a chemikálií, než lze zpracovat. Útočí sami na sebe, ale já se tím netrápím. Jsem na odchodu.

*

Myška se červenému oplu báječně vydařila. A těsně před křižovatkou! "Ženská," nadávám s

obvyklým despektem. Není to doopravdy. Můj humor je občas svérázný. Tomovi je to jedno. Ale

Gabi jsem rozčiloval.

Do únavných ulic sebou beru veškeré zlozvyky a nectnosti.Pohled na světlý účes, provokující za

volantem, vyvolá bouřlivý příval emocí, protože tenhle účes Gabi moc slušel. Smysl pro humor

odplul do nenávratna. Ten pohled mě bolí, protože probouzí vzpomínky. Taky mě zamrazí hluboko

v útrobách.

Míjí mě obvyklá šňůra. Plechové vozíky, nenavlečené na niti. Jsou stejné jako včera. Jako

předevčírem. Jako kdybych potkával staré známé. Máme něco málo společného, ale během času

vyprchala původní událost.

Ne vždycky. Ta černá fabie se zarputile se tvářícím dědkem za volantem mě štvala už včera. Že by

společný směr cesty? My a ten protiva?

Moment! Denně vídám stejné značky, stejné obličeje... Jako kdybych uvízl v časové smyčce.

To se bude Leon divit. Ale až odpoledne. Až zabalím, co bych mohl potřebovat. Jsou to stejně

jenom slova... Budu potřebovat citáty v dávno zapomenutých jazycích? Na venkově, při

nekonečném odpočinku? Co jiného tam můžu dělat?

Přemýšlet, vzpomínat.

Leon je jediný přítel, který mi zbyl. Po ztrátě Gabi jsem se stáhl do ústraní. Jenomže Leon se v

první řadě stará o Toma. Je psycholog a Tomova jednoduchá dušička je vlastně hodně složitá.

Gabi byla pryč a já nevěděl, čím vykompenzovat ztrátu. Tom zakládá život na rituálech, kterým my

ostatní nerozumíme. Najednou chyběla náplň hodin, v nichž dřív byli jen oni dva: Gabi a její dítě.

Proto utíkáme z města. Dopřávám Tomovi zásadní změnu. Můžu udělat něco lepšího?

Stěhujeme se do tichého místa. Škoda, že bez Gabi. Ztratili jsme ji, ale já věřím na shledání.

Nevím, kdy nastane, ale jednou se dočkám.

Zatím máme správné útočiště. Tady najdu klid pro Toma. Já klidný jsem. Hned tak mě něco z

rovnováhy nevyvede.

Obřad potkávání pořád stejných aut je skoro děsivý, ale i tomu unikám, protože odcházím. V

našem novém domově čas stejně poběží jinak. A ještě je tady Leon. "Kamaráde, se světem se něco

děje. Nebo mám halušky?" Představuju si mobil, moderní, protože Leon vymoženosti zbožuňuje.

Koří se technickým výdobytkům. Je snob.

Neodpovídá. Jenom hlasitě oddechuje. Cvokaři přikládají mlčení zvláštní význam.

Jako kdybych Leonův dnech cítil na tváři. Je vlhký. Není nad osobní setkání. Pak ten dech ucítím

doopravdy. Jen se odhodlat. "Ty, pověz - jak dlouho už si jenom telefonujeme?"A on pořád mlčí.

Jako kdyby neslyšel ani jedno slovo.

Alespoň neopouštím Toma. Telefon je fajn vynález. Spojuje mě s okolím, které leží za hranicí mé

péče o syna. Od toho dne, kdy se přihodila ta věc s Gabi, dokážu mluvit jen s Leonem. On je

pupeční šňůra, přes kterou udržuju kontakt. Postrádám odpovědi, ale to se časem poddá.

Zatím je nedávné dění moc žhavé a bolavé.

Bojím se vzpomínek. Jsou to útočná, ostře bodající kopí. Jsou namířená na srdce, které je, jak

všichni víme, pouhopouhý sval. Zatraceně citlivá pumpa.

Stačí jediné jméno: Gabi: Ach, Gabi, muselo se to vůbec stát?

A Leon pořád trapně funí do sluchátka. Slyším ten jeho upocený strach. Hrůzu můžete i

zaslechnout. Je sípavá.

Čeho se bojí cvokař? Co ho pronásleduje? Má vlastní noční můru. Nepochybně monstrózní, jako

vize jeho pacientů. Gabi by o tom mohla vědět svoje, vždyť se s Leonem stýkala víc, než já. Víc,

než se sluší.

Objevil se útržek minulosti. Střípek, který zavrhuju. Nikdo jiný než já by Gabi neobjímal.

Nedovolila by to. Věřil jsem si. Věřil jsem svým představám.

Věřil jsem snům a bloumal v nočních můrách. Běžím, kolena drhnou o bradu - a stojím na místě.

Beznadějná situace.

*

Rána pro nás hodně znamenají. V okamžiku se objevuje další nový začátek. Auto je připravené a já

se přesouvám pod ochranná křídla stereotypu.

Tom nastoupil. Vozí se moc rád. A pořád drží tu svoji tašku.

Odmítám informace. Nic nevědět je první stupeň milosrdenství. Ať Leon upachtěně oddechuje, ať

mizerně spí - když se vetřel do mé postele. Leží Gabi po boku a to je příliš.Určitě spolu nejsou

zrovna teď, v tomhle okamžiku. Ale vím, co spolu dělají, když se sejdou. Když holdují té své

proradné neřesti. Mučí mě to. Jak mohla? Čím jsem si to zasloužil? Jednou na to přijdu. Možná to

ale vůbec nechci vědět.

Rachocení plechů, sténání a ticho. Blondýna v červeném fiátku udělala myšku a já zareagoval

pomalu. Nepřirozeně pomalu. Pedály neposlechly. Tom se držel svého medvídka.

Prý jsem nějak moc užíval sedativa.

Já věděl, že ta chvíle přijde. Opustíme tě, Gabi...Tys nás zabila, moje proradná Gabi.Musela ses

hodně nudit. Jsem nezábavný patron. Ale miloval jsem tě – moc...

Odložila jsi nás jako nepotřebné závaží. Syn, který se vymyká průměru, tě obtěžoval. Ach, Gabi...

Prášky jsem neužíval nikdy. Ze zásady. A teď už ani nemusím. Tady, na druhé straně, jsou léky k

ničemu. Máme svůj klid – a v příjemném prostředí. Tady se především čeká. Někdo na věčný mír a

klid, jiný na zázrak...

Oběti vraždy to mají složitější. Čekají na pomstu.

 

BALADA NADČASOVÁ

"Má lásko," zašeptám

se srdcem bušícím.

Milovat není hřích.

"Má lásko..." Slyším smích.

"Má lásko, jsi jen stín.

Jsi rytíř tajemný..."

Jsi se mnou celé dny - a noci. Ty především.

                                       *

Dávná pověst věděla,

co hrad s vílou udělá.

Dávná pověst řekla,

proč Gothard přijde z pekla.

Aby se vykoupil tou láskou přečistou

a potom vystoupil na stezku nejistou

až do nebeské říše.

A pořád výš - a výše.

Láskou lze splatit hřích.

Teď slyším vílí smích.

                                       *

Jsem šťastná, vždyť on si všim.

Já, myška šedivá, co marně toužívá

a prahne po slovíčku,

se stávám královnou

v nezřetelném zítřku.

Když den se stává tmou

a daleko má k ránu,

chci lásku vykoupit

a svého pána mít

- to všechno už mám v plánu.

Noc, vědma marnivá,

bere, co Bůh jí dá

a oči nad krbem

jsou teď mým osudem.

Hrad shlíží nad úbočím

a Zem se pořád točí. Nepřestává.

Až se mi točí hlava

ve víru nelásek,

o kterých vyprávím

poutníkům zvědavým.

Navštěvují hrad, aby tu pookřáli

a poslouchají příběh smutný - starý.

O době, kdy jste se milovali.

Staletí uběhla a teď já jsem tady.

Vstřícná a žádoucí.

Má touho planoucí,

s tebou chci být.

Tebe chci mít.

Tam, kde teď jsi,

tam lidská srdce zebou.

Nechám se omámit,

rytíři můj - tebou.

Voláš mě? Nevoláš.

Noc už si halí tvář.

Kamenný chodníček

zamířil do výšek.

Milenče marnivý,

dobře vím, co jsi zač.

Milenče marnivý,

tvé lidské tělo tlí,

však mužský jsi - a jaký.

Podlehnout chci ti taky.

Aby se pověst naplnila,

přestože nejsem pobloudilá víla.

A ty - odvracíš svou tvář,

neboť mě odmítáš...

 

VE JMÉNU ČLOVĚKA

Purkmistrův zástupce se zlobil a dával to dost najevo. Za okny jeho rozlehlé kanceláře propuklo jarní jásání. V místnosti žhnul krb, protože ranní chlad bylo zapotřebí vyhnat a připravit panu Divískovi podmínky vhodné k úřadování. Takový purkmistrův náhradník mívá práce nad hlavu. Víc, než hlava města.

„Na tyhle ohavnosti už nemám náladu. Nebylo toho svinstva dost?“ Pan Divísek nasadil znechucený výraz.

Ludvík strnul v povinném pozoru.Kdyby se ho někdo zeptal, přiznal by, že tyhle záležitosti má velice nerad. Jeho se ale nikdo vyptávat nebude. Podřízený stejně nemá právo na vlastní názor. „Nějakou dobu dal pokoj, pane. Pojedu se kouknout na místo činu.“Jen to nepřehánět s horlivostí. Pan Divísek velí městské policii a je nutné si na něj dávat pozor.

O purkmistrově zástupci celé město vědělo, jak si potrpí na spokojenost, která obvykle následuje po dobrém jídle. O náklonnosti k pití a půvabným dívkám si lidé jenom šeptali, protože co pan Divísek vyváděl, to byo ve vší počestnosti. Jako veřejně známá osoba ani nemohl jinak.Kromě toho by si netroufal rozčilit svoji báječnou manželku, která pocházela z jedné z nejlepších místních rodin. U městské policie se vědělo, jaký strach z ostrého jazyka své milované Kláry pan Divísek má. A o jejích pichlavých, vševidoucích očích se zmiňovaly jen místní drbny. Ale zmiňovaly se často. Už proto, že purkmistrův zástupce se obojího bál víc, než městské rady.

Ludvík se pomalu vydal za splněním úkolu, který by s chutí vynechal. I Hnědákovy oči vyčítaly tuhle cestu na periferii, cestu, předem odsouzenou k neúspěchu.

Ludvík zvíře jemně poplácal. „Jak já ti, kamaráde, rozumím...Taky bych radši večeřel. Trmácet se až do těch odporných baráků... Brr. Tam se mi vůbec nechce.

Domy, kolem kterých se dalo dojít jen k hradební zdi, obývala chudina. Činžáky pamatovaly lepší řčasy. Teď už se rozpadaly, z jejich chodeb se stávaly katakomby plné odpadků a páchnoucí močí.

Zatímco Ludvík bude bloumat v tom smradlavém zátiší, pan Divísek si může pomlaskávat nad jídlem. Nechá se obskakovat manželkou a kolem stolu bude pobíhat hospodyně. Má to někdo štěstí.

Ludvík přivázal Hnědáka ke kruhu, zazděnému do hradeb. Tady Město ukazovalo svoji temnou stránku. Čtvrť, která se skládala z ohyzdných činžáků, měla tu nejhorší pověst. Tady se odbývala většina městských šarvátek, tady se Město bránilo nájezdům cizinců, tady se shromažďovala ta nejhorší sebranka a ve chvílích ohrožení se právě tady vyznamenávali hrdinové.

Ludvík tady dnes už jednou byl. Každodenní lapálie. Bitva výrostků. Běžná nepříjemnost, kterou obvykle zakončí přítomnost městských policistů.Občas vyteče trochu krve, taky padnou nějaké nadávky a facky. Děcka se baví.

Mezi barabiznami vládlo bezvětří.Vzduch stál, připomínal neprůhlednou hmotu, která se lepila na tělo a odporně páchla po všem možném. V průchodech se nepotloukal ani jeden opilec. Stal se snad zázrak a ožralkové vystřízlivěli?

Atmosféra zhoustla na skoro neúnosnou míru. Ludvík vnímal ono tíživé a blíže neurčitelné cosi, které určovalo děj. Nutilo si udržovat odstup, pohybovat se v dostatečné vzdálenosti a Ludvík měl co dělat, aby odolal nutkání sebrat se a zmizet z téhle kupy svinstva, které na radnici říkají okrajová čtvrť.

Jako kdyby zrovna tady nebyli na přítomnost biřiců zvyklí.Hlídky sem musely průměrně desetkrát za den.

Od jedné ze stěn se oddělila postava. Ludvík pozoroval pohybující se obrys. Leon. Kdo jiný? Mít za pomocníka Leona, to je štěstí. Sakra! Kdyby Starý Kokos, který byl dřív Ludvíkovým parťákem, neskončil v márnici, vypadala by služba Městu o něco líp.

Leonův obrovský pupek se přivalil těsně vedle Ludvíka. Štiplavý zápach potu obklopoval tlustého muže jakop nějaká podivná aura.

Ludvík hlasitě začenichal. „Hele, Leone, myješ se někdy?“

Dotázaný zavzdychal. Taková neomalenost! „Jsem pořád v jednom kole, veliteli.“ Pak pracně vydoloval šátek z kapsy kožených gatí. Hekal a přitom si utíral obličej.

Tma schovala barvy. Ludvík si dokázal představit, jak Leonův šátek vypadá. Zapraný hadr. Něčím takovým utírá služka z hospody „U Tlusťocha“ nejdřív stoly a v sobotu odpoledne podlahu v síni.

„Je to nahoře,“ oznámil Leon. „Podruhý tam nejdu.“ Hvízdavě dáchal a pak si pořádně odchrchlal. Představení zakončil mohutný plivanec.

Ludvík v duchu zapochyboval, že Leon se vyškrábal nahoru hned poprvé. Bylo jasné, co tam každý příchozí uvidí. Hnus. V činžáku, který je od sklepa až po půdu napěchovaný spodinou, se nic jiného nedalo čekat.

Všude jinde by se kolem místa činu shromáždili zvědavci. Tady existuje jediná možná reakce: okázalý nezájem.

„Tamhle v tom baráku...“ Leonova ruka unaveně mávla k nejbližšímu brlohu. „Šlapka,“ dodal Ludvíkův parťák. Jiná možnost stejně nepřipadala v úvahu. Tady se baronky nepotloukaly.

Ludvík beze slova přikývl. Periferie, děvky a drogy. Úžasní kombinace. Drogy sem dodávají pašeráci z hor. Vesničané pěstují všechno to svinstvo, bez kterého by ale nepřežili. Musí jim být fuk, co ta jejich srágora provede lidem dole. Potřebují živit svoje děcka.

Většina těch chudáků neumí číst a psát. Tím víc vzývají démony.Dřív na ně Ludvík nevěřil. Teď má zkušenosti. Kontakt s vyšší mocí je záležitost pro chlapy. Ludvík si věřil hodně, ale démony radši nechával spát.

Chlapi si dopřávají hlavně v sobotu večer. Budiž jin to přáno. Jinak by se opili a před spaním zmlátili manželku.

Když tomu svinstvu propadne ženská, je to horší.Už se závislosti nezbaví a je totálně ztracená. Nejlíp to vědí pasáci.

Schody místy polykala tma. V domě někdy dřív mohlo fungovat osvětlení, ale ta doba zmizela v propadlišti dějin. Teď se o světlo nestaral ani majitel, ani nájemníci. Majitel neměl chuť utrácet za věci, které ještě ten den někdo ukradne. Kšefty obyvatel se dařily líp, když na ně nebylo vidět.

Ležela přede dveřmi na půdu.

"S někým si to tady rozdávala," hlásil městský ohledavač. Chlap, kterého Ludvík nikdy neměl rád. Byl to týpek, kterému se vyhne každý, komu to alespoň trochu myslí. Aby toho nebylo dost, ohledavač i šilhal. Většinu lidí rozladilo, když nevěděli, jestli člověk, se kterým zrovna vedou debatu, kouká na ně – nebo jestli pozoruje strop, případně mraky.

Chodba byla stejně zaneřáděná jako zbytek domu. Schodiště přišlo o zábradlí během posledních studených zim, okna přišla o sklo v létě, protože puberťáci, kteří tehdy řádili na periferii, objevili míčové hry.Taky se jim povedlo nakrást dostatek míčů. Než je to přestalo bavit, vytloukli okna v přízemí snad všech zdejších domů.

Dům byl cítit po staré špíně a k tomu se přidaly čerstvé výkaly. Puch doplňoval těžký odér trávy, který je v okrajových čtvrtích rozptýlený všude. Neunikne ani těch pár slušných domácnostích, které se tady najdou. Jsou velice vzácné a Ludvík je snadno dokáže spočítat.

„Ta holka to měla ošklivý,“ poznamenal ohledavač. Lítost oředstíral dost mizerně, ale kdyby se oddal souocitu, zrál by pro jiné povolání.

Ludvík se věnoval oběti. Ležela na odpočivadle, ze kterého vedly schody už jenom na půdu. „Sem si vodila kunčofty?“ Ludvík byl zvyklý se nedivit.

„Táboří na půdě. Domácí tvrdí, že ji tam nnechával z milosti. Prý byla jenom smažka.“ Horlivý strážník, kterého Ludvík znal od vidění, podával informace a ve tváři měl výraz snaživého žáčka. Možná vydrží, možná zdrhne. Je to padesát na padesát... Záleží na tom, jaký má žaludek.

Ludvík nováčka litoval.Přál mu, aby odešel včas. Než Město spolkne jeho duši.“Podívám se,“ zavzdychal se špatně skrývanou nechutí.

Dveře vrzaly, vydávaly zvuk, připomínající pláč. Neohoblovaná prkna Ludvíka varovala. Pochopil, že tudy se do paláce neleze.

Rozlehlá a čistá půda byla něco úplně jiného, než co Ludvík čekal. Muži se pohybovali mezi podpůrnými trámy.

„Našli jste něco?“

Nováček se opět přilepil k Ludvíkovu levému boku. „Nic. Nic zvláštního.“ Rychle se opravil, protože kdo hledá, ten musí něco najít – i kdyby nevěděl, co to je.

„A pasák?“ Zdejší šlapka živí pár dalších krků. Tak už funguje systém, nastolený Městem. Pasák je v tomhle případě hlavní podezřelý. Holka se třeba vzepřela, schovávala prachy... Některý pasák je úplné prase. Kašle na to, že mu šlapka vydělává. Klidně ji podřízne a hned si najde náhradu. Tyhle baráky jsou napěchované bídou, tady se povolná holka ani nemusí hledat. Ony se samy nabízejí a prosí, aby dostaly příležitost.

Nováček se napřímil. Ve služebním postoji vypadal legračně. S tak vlídným obličejem se měl na policii vykašlat. „Vyznavač Kalbej. Ona se jmenovala Nadine.“

„Omyl.“ Ludvík si významně odkašlal. „Ta holka si tak jenom říkala. Jmenovala se úplně obyčejně. Dina. Byla dvakrát tak stará jako ty a v budoucnu ji moc dobrého nečekalo. Jestli vůbec něco. Děvky stárnou rychle. Znal jsem ji, už když začínala. Až budeš dělat pro Město tak dlouho jako já, taky je budeš všechny znát jménem.“

Mladík schlíple zíral přímo před sebe. Ludvík ho nelitoval. Těmhle klukům je potřeba občas ukázat, kdo má navrch.

Prostor pod střechou působil vcelku příjemně. Chyběl tady obvyklý kravál a smrad, jakého byl dole nadbytek. Pár kousků nábytku a postel s barevným přehozem vypadala skoro úctyhodně. Tohle místo sálalo teplem domova. I když toho tepla nebylo moc.Nadine se snažila. Když nebyla sjetá. Chudák holka. Ještě ráno žila. Na co myslela, když snášela doteky svého vraha? „Znásilnil ji? Nebo mu dala dobrovolně?“

„Tahle?“ Ohledávač se zašklebil. „Leda za prachy.“

Ludvík poklekl vedle těla. V paměti mu ulpíval strhaný obličej. Jemně se dotkl tváře a opatrně pootočil ženinu hlavu. „Nemá zlomený vaz?“

„To by si to odbyla rychle. Měla to horší. Koukni.“ Ohledavač zvedl hadr, který zakrýval tělo. „Není na ní kus čisté kůže. Mlátil ji, řezal a bodal.“

Ludvík uhnul pohledem.

Ohledavače nezarazil.“Jo. Bylo to tak: Šmikal, dokud byl v tranzu. Ona se udusila krví nebo zvratkama. Každopádně to nějakou dobu trvalo. Kdyby ji našli o něco dřív, mohla dopadnout líp – nebo taky ne. Kdyby se nepřevalila na záda...Samé kdyby. Co ti mám vysvětlovat? Její rány mohly být bolestivé, ale na místě by ji nezabily.“ Muž posunkem přivolal chlapy s nosítky. „Hurá do márnice, pánové! Ať má ta děvenka konečně klid.“

Tyhle poznámky Ludvík nesnášel. Ze všech těch řečí ale ppochopil, ýže vrah možná vůbec nechtěl připravit Dinu o život. Nějak to vypadalo, že ani dřív neměl v úmyslu zabíjet. Nějak se to stalo. Jakmile mu ženská padla do spárů, přestal se ovládat.

*

 

První vstávala Otylka. Napůl spící připravovala snídani, kterou ani nestihne sníst.Rozladěně rachotila nádobím. Když třískla litinovou pánví, probudila Ludvíka, psa i oba chlapce. Dvojčata okamžitě spustila povyk. Otylka rychle postavila na stůl mísu s kaší. Nejdřív nakrmí děti. Jejich křik by Ludvíka podráždil a to znamená, že bude mít pokažený celý den. A nejen on – jeho špatnou náladu odnese celá rodina.

Chlapce srovnala do dětských stoliček. Nechala je udělat u truhláře, který pracoval v dílně na konci Kláskové ulice.

Děcka strkala ruce do jídla a Ludvík jen podrážděně zahlížel. Otylka čekala, kdy vybuchne. Olínek si strhl bryndák a hodil ho na zem, zatímco Marek pečlivě roztíral kaši po stole.

Ne, tohle chlap dlouho nevydrží. Otylka vnímala přímo hmatatelné napětí, které zaplnilo místnost.

„Tohle je jediná denní doba, kdy po mně nejde purkmistrův zástupce!Stačila by mi trocha klidu...“ Ludvík nespokojeně huhlal, ale Otylka se ovládala. Předstírala, že manželovu špatnou náladu vůbec nevnímá. Nesouhlasné emoce po ní stékaly jako voda.

Venku se probouzel den jako vyšitý. Město se překonávalo. Chlapi nemají snadný život. Celé dlouhé hodiny aby trávili v práci a poslouchali nadřízené. Volno mívají jenom občas. „Máš toho hodně?“

"Proč se ptáš?" Copak ženská může pochopit, jak náročné úkoly musí zvládat muž? Jí stačí plotna, dům a děcka. I z toho mívá v hlavě zmatek. Utírání dětských prdelek povyšuje nad státní zájem. "Ty židličky jsme kupovat nemuseli. Jinde posadí děcka k malému stolku. Aby neplácaly kaši rodičům do talíře," zařval Ludwik, protože právě to malý Marek právě udělal.

Vylekaný chlapec se hlasitě rozplakal.

"Utiš ho. Ať neřve." Ludwik se prudce zvedl od stolu. Zase jedno podělané ráno.

Otylka konejšila dvojčata tichým hlasem. Už brečel i Otík. Někdy by jejich otce s chutí zamordovala...

Ludvík s gustem práskl dveřmi. Vyběhl do síně, obložené břidlicí. Od vrat do průjezdu proudil studený ranní vzduch.

Musí se uklidnit. Lidi mají oči všude a jsou nejpozornější v tom případě, kdy o pozorování nikdo nestojí.

Kdyby Otylka zůstala stejná, jako dřív... Ludvík často míval dojem, že za narození dvojčat zaplatila jeho žena kouskem sebe sama. Tou částí, kterou na ní měl nejvíc rád.

Teď se už netěšil domů tolik, jako dřív. Soustavné starosti o plínky, o spánek a blaho obou kluků, Ludvíka znervozňovalo. Tohle může bez následků zvládnout jenom ženská.

 

*

„Roberta sem poslal sám purkmistr. Osobně.“ Baculatá ruka pana Divíska se natáhla po poháru.Vzácná nádoba byla ozdobou jeho kanceláře. Z ní purkmistrův zástupce popíjel s důstojností, hodnou jeho úřadu.

Ludvík se zaměřil na cizince. Vnímal ho jako vetřelce. Přišel hospodařit na jeho písečku.Vraždy přece vyšetřuje in! A Leon, ale ten se nepočítá, protože je tupec.

Příchozího poznamenal boj. Tenhle chlap si svoje odválčil. Pravděpodobně dostal do těla na hranici, v hlubokých lesích, kde se odbývaly nejvíc krvavé řeže.Jizva na pravé tváři vypovídala o zkušenostech.

Ten Divískův Robert mohl sloužit jako gladiátor. Je to nejnovější mˇoda... Ludvíkovi ale příchozí připadal dost starý na to, aby začínal zrovna s touhle zbytečnou zábavou v letech, kdy je člověk ještě tak hloupý, že se nechá zlákat.

„Možná jsme bojovali ve stejném vojsku,“ poznamenal Robert.

„Válka o Prameny trvala dost dlouho,“ odhadoval Ludvík.

„Mohli jsme prodělat stejnou hrůzu,“ souhlasil Robert. „A nestačili jsme se poznat.“

„Tam to odskákalo hodně lidí.“ Ludvík napřáhl ruku. „Odvedli mě do Johanova sboru.“

Robert pravici přijal. „A já sloužil v královské gardě.“

Ludvík pocítil vojáckou spřízněnost.Zkušení vojáci se poznají skoro vždycky. Mají dokonalý instinkt. Prolili krev pro vlast, pomohli lidem, které utiskoval bezohledný soused. Na západní hranici je to tradice.Z východu přichází veškerá mizerie, druhá strana shání kořist. Všichni mají požadavky na malou zemičku, která předstírá, že je království.

„Vysvětlíš mu co a jak?“ Pan Divísek usoudil, že už učinil povionnosti zadost. Chlapi ať se nějak porovnají sami.

„Vynasnažím se,“ přikývl Ludvík, spokojený, že zástupce purkmistra se ani tentokrát nemíní angažovat. Neměl ponětí, co si s tou posilou počne. O pomoc, kterou mu vnutili shora stál asi tolik, jako o uskřinutou kýlu.

Robert se zatím nevtíravě usmíval. Držel se opodál, stranou od veškerého dění. Neprovokoval. Koukal na Ludvíka, který rázně napochodoval k Leonovu opět prázdnému stolu. „Kde má ten smraďoch poznámky ze včerejška?“

V místnosti nebyl nikdo jiný než dívka, která tady uklízela. Přišla z venkova, protože se odhodlala najít ve Městě štěstí. To ale Město neposkytuje. Když to pochopila, nezbylo jí, než popadnout smeták a kbelík – nebo se vrátit na venkov a ukázněně přijímat, co jí život poskytne.

„Pán nechal nějaké papíry v strážných,“ pípla uklizečka. Vzápětí se s vervou vrhla do práce. Tu jí Ludvík nezáviděl. Místnost smrděla po nepraných ponožkách a potu. Ve vzduchu se vznášel prach, rozvířený při úklidu. Odřené stoly a židle, zarovnané štosy papírů jen zdůrazňovaly, jak je tohle místo zanedbané a smutné.

„On toho Leon stejně nezapsal víc, než jsem já viděl.

Robert přistoupil. „Jsi si tím jistý?“ Mluvil tiše. Venku pod okny pokřikovaly děvky, které v noci posbírali strážníci poblíž tržnice. V tom kraválu se musel Ludvík hodně soustředit na to, aby rozuměl, co Robert říká.

„Nebyl to první případ,“ přiznal nerad.“Ten chlívák si dal pauzu. A my už si mysleli, že dá pokooj! Houby! Zase je zpátky. Sakra!“

„Proto mě sem převeleli. Místodržící má dojem, že tady něco řádí.“

*

 Jonathan se strašlivě styděl. Pocit, kterého se nezbavil ani během trestu. Kdyby ho sestra nevyplatila, trčel by mezi trestanci celý život. Otec odmítl přispět na synovu svobodu. Jonathan dlouhé roky doufal, že se otec smiluje. Jako významný lazebník, který ovládal chirurgické řemeslo, nashromáždil dost prostředků na to, aby vykoupil čest svého jediného mužského potomka.

Kdyby si Adriana nevzala dobrotivého Sluka z Drátova, nevysvobodilo by Jonathana nic. Rodina by zůstala otočená zády, protože otec to tak chtěl.

Teď se Jonathan procházel postranními uličkami. Připadal si osamělý. Adriana mu sice pomohla, ale už ho nechtěla vidět. Hostem u jejího stolu se nestal. Byl hanbou rodiny, s takovým bratrem se spořádaná žena neukazuje.

Matka mu občas poslala peníze. Ne moc, manžel jí neposkytoval nadbytek finančních prostředků. Rozešli se rok potom, co soudce určil výši poplatku. Tím rozhodl o vině a svět zčernal.

Tenkrát se otec poprvé a naposledy překonal a syna navštívil. Mnich Gerhard uvedl chlapce do hovorny, kde přecházel mohutný muž. Jonathan, který se stačil vytáhnout do nesouměrnosti, protože délka jeho končetin předběhla pomaleji rostoucí tělo, klopil oči k zemi. Vždycky měl k otci skoro až posvátnou úctu.

"Povedlo se ti to. Hanbou abych nevycházel na ulici." Z otcových slov čišela neskrývaná nenávist. "A tvoje matka jen dokončila započaté dílo. Utekla ke Smutným sestrám."

Jonathan poslouchal a neodpovídal. Přidat se k řeholnicím, to byla matčina letitá touha. Po boku manžela, jakým byl Mistr Edaut, je takové přání pochopitelné. Co si Jonathan pamatoval, otec se vyskytoval doma jen vyjímečně. Obvykle přebýval ve svém honosně vybaveném krámě, kde prováděl většinu operací. Démony vzýval v kumbále s vchodem ze dvora. Tam taky míchal kouzelné lektvary. Jiní, méně významní lazebníci, kouzelné prostředky objednávají, ale Mistr Edaut se chlubíval, že zboží, které nabízí, prošlo jeho pečlivýma rukama. Když si dopřál odpočinek, navštívil některou ze svých milenek.Jak dalece ony prošly Mistrovýma rukama a nakolik jim to prospělo, o tom se Jonathan styděl přemýšlet.

Záviděl otci schopnost získat si obdiv. Jemu se posmívali. Byl nevzhledný a nudný. Přál by si milenku a nezmohl se ani na dívku, ochotnou dělat mu společnost při procházkách po městském parku.

Nejhorší bylo zvyknout si na samotu. Pod přísným dozorem mnicha Gerharda to ještě šlo. Mezi lidmi bylo hůř. Ztrácel se v davu, který proudil městskými ulicemi. Zároveň měl pocit, že je sledován každým z kolemjdoucím.

Nedostatek prostředků nutil Jonathana pracovat. Našel si práci v truhlářské dílně. Jako pomocník dostával tři zlaťáky týdně, což mu stačilo na zaplacení ubohé komory, kde bydlel. Nebýt peněz od matky, nezbylo by mu ani na jídlo.

Ta komora byla předražená, ale Jonathan si nemohl vybírat. Lidi s cejchem na tváři hnali majitelé domů od svých prahů dřív, než stačili promluvit.

Stál na křižovatce ulic, jejichž středem tekly splašky. Pozoroval vraníka a muže, nadskakujícího v sedle. Povědomý obličej přivolal polozapomenuté vzpomínky. Bratránek Vykuk, kde ten se tady vzal? Ve čtvrti, kde se scházejí jen neúspěšné existence.

*

Anka čekala na prahu. Tentokrát se vrátila podesáté. Její odchody a návraty Roda nerozčilovaly. Spala s velitelem městských biřiců. Dělala to nepravidelně, ale informace poskytovala jenom Rodovi. Byla mu cennou spolupracovnicí, proto si od ní nechal ledasco líbit. Snášel její vrtochy, ona ho ale nemučila víc, než mohl bez ztráty mužské důstojnosti snést.

Rod si na útulném domově nezakládal. Dost dobře nevěděl, co to je. Tyhle záležitosti nechával na starosti ženám, ale ty se do jeho blízkosti zrovna nehrnuly. Kromě Anky. Ta ale utíkala, kdykoli ji oslovil někdo pro ni zrovna zajímavý. Rod si na Ančiny úlety zvykl. Byli oba stejně osamělí, stejně toužili po lásce, která se nedostavovala. Byli si souzeni? On vztah s tou potvorou Ankou zrovna takhle chápal.

"Děláš na vraždě té šlapky v přístavu?" O honosně znějícího Mořského Orla se nikdo soudný mimo vládní budovy mluvit nepokoušel.

"Jen se tak trochu potloukám okolo," přiznal nerad. Anka je zbytečně zvědavá. On jí pan Razim stejně vyslepičí, nač se ho zeptá. A ona tajemství dokáže dobře zpeněžit. Vilém, který tiskne Zpravodaje, rád zaplatí.

Když Vilém Krajta koupil cizí vynález, který dokázal napodobit písmo a ten zázrak dokonce opakoval, ctihodní měšťanostové se mu posmívali. Dokud nepoznali, že informace mají svoje neopakovatelné kouzlo. Jsou-li čerstvé a senzační. Pravda není podmínkou. Pan Vilém zbohatl, zatímco sousedé tiše záviděli.

"Tak on kurfiřt poslal kontrolu," uvažovala Anka nahlas.

"Jaká já jsem kontrola?"

Anka zvedla chytré oči. Rod byl vedle ní příliš vysoký. "Nezapírej," odsekla. Bezstarostně, aniž by se ptala, vtrhla do Rodovy mile zanedbané domácnosti. "Fuj. Tady to zase vypadá."

"Mluvíš, jako kdybys odsud odešla předevčírem. A zatím..."

Oba věděli, že od jejich posledního rozchodu uběhla jedna životní kapitola. Rod pobýval u knížecího dvora, stoupal po žebříčku úspěchu, protože selhání se u dvora neodměňuje vysokým postavením vyslance v utajení.

"Nemůžeš použít magii?"

"Nepřítel je moc dobrý. Postavil ochrannou hráz. Oslovil jsem královského věštce, zkusil jsem tři státní jasnovidce a žádný z nich se nechytil. Je to mizerie."

"Ty na to přijdeš. S kým na tom děláš?"

"S Ludwikem." Ještě než stačil prozradit celé jméno, stáhla se Anka do sebe. Ten výraz zná. Ludwik je její milenec."Spíš s ním?" Jen se ujišťoval.

"Ne." Nasadila rozhodný výraz.

"Nelži."

"Už ne," dodala. A stalo se to jen jednou."

Nevyptával se. Stejně by mu nic podstatného neprozradila. Stačí, že dala najevo, jak nedokonalý zážitek to byl.

Rod nepředstavoval druh milence, po kterém by ženy šílely. Jeho neohrabanost a neschopnost zábavné konverzace ho předem vylučovaly ze soutěže o půvabné a obletované paní a slečny. Nezbylo, než aby se spokojil s dryáčnicemi jako byla Anka. Po pravdě řečeno, Anka byla jeho jediná.

*

Komnata se utápěla v šeru. To jen zdůrazňovalo Jonathanovy klaustrofobické pocity.

Čarodějnice rozkládala barevné kamínky. "Nepřítel číhá. On je ty. Buď opatrný."

Moc toho neřekla. Zbytečně vyhodil peníze. Nepřítele už zná.

Bývali kamarádi. Před lety, než se stala ta hrozná věc a Jonathana strčili k mnichům, do Gerhardovy přísné péče. Než soudce rozhodl, že ten šestnáctiletý kluk zabil Jasmínu a dřív, než ji připravil o život, dopustil se na ní odporného skutku.

Jonathan během času uvěřil, že to skutečně udělal. Poslední, co si pamatoval, byl kousek m´camu, který mu podával kamarád. Jasmína se smála a odváděla Jonathana pryč. I ona žvýkala to svinstvo, po kterém Jonathan ztratil paměť. Zabil Jasmínu a neví o tom. V jeho hlavě se pořád objevují záblesky událostí, které se možná vůbec nestaly. Ale Jasmínu našli v jeho posteli, spal vedle jejího nehybného těla a po probuzení sotva blábolil věty, kterým nikdo nerozuměl. Otec zavolal biřice. Matka omdlela.

"Nemůžu ho chránit," opakoval otec pořád dokola. "Co si mám počít s tělem té holky v domě, no poraď mi, ženská."

Služka cákala na matčin obličej vodu. Jonathan tušil, že matka mdlobu předstírá. Zvažovala, co se stalo a nechávala rozhodnutí na manželovi. Tak, jako už tisíckrát.

*

Anka rozdávala milodary. Jonathan se strašlivě styděl o něco požádat, ale postrádal teplé oblečení a nevlastnil ani deku.

"Na," podávala dívka Jonathanovi pokrývku z ovčí vlny. Trochu páchla po tuku, ale lanolin je surovinou pro výrobu zkrášlovacích mastí, tak není důvod k tomu, aby se Jonathan odtahoval. "Vím, že potřebuješ spoustu věcí."

Byla laskavá. Našel spřízněnou duši. Teď, když pochopil, kdo je nepřítel, měl o Anku strach. Démon, ukrytý v tom člověku, chce ničit. Vraždit a mučit. Jonathan nemá dost sil na vítězství. Nemá sílu ani na pořádnou obranu. Měl by Anku varovat, protože démon ničí všechno dobré.Tahle dívka je přesně jeho typ. Jakmile na ni narazí, spustí se řetěz tragických událostí. Bez příčiny není následek.

Rozhodl se. Musí sledovat nepřítele. Musí odhalit démona v jeho nejkrutější podobě.

*

"Znova bych obhlídnul místo činu." Vstoupil na tenký led. Nemínil Ludwika urazit, ale místo, kde zahynula šlapka Nadine, občanským jménem oběť vraždy Dina, Roda zajímalo.

"Jak chceš," souhlasil Ludwik.

Půda vypadala uklizená. Stopy krve ale nezmizely, i když se kdosi neznámý pokusil je odstranit.

Rod procházel podivné obydlí. "Na smažku byla neuvěřitelně pořádná."

"Někdy takové jsou," souhlasil Ludwik. Znělo to nepravděpodobně. M´cam zbavuje člověka lidských potřeb. Zbyde jediné: touha po další dávce. Tu lze získat jen od takových ničemů jako je Kaki.

Zabil ji tady," konstatoval Rod. "Pak ji odtáhl na schody."

Ludwik se zastavil. Tenhle chlápek má dar. Vidí věci, jak se staly, Čte ve stopách, které lidské oko nevidí. Pro muže, poslaného kurfiřtem, je to schopnost k nezaplacení."Na tom jsme se už dohodli, když ji tady prohlížel ohledávač Hoke."

*

Jonathanovi došlo, že Vykuk s drogou obchodoval a sám si na ni dával pozor. Dobrý postřeh, ale opožděný. M´cam dával člověku štěstí a zapomnění. Tím se dá vyřešit spousta nepříjemností. Lhostejnost, která při žvýkání nastupovala, ukolébávala rozjitřenou duši. Přesně, jak Jonathan potřeboval.

Myslel, že Vykuk je kamarád. Obletovaný děvčaty, na šťastné hvězdě narozený a s rodiči věčně na cestách. Pořádal příjemná posezení, kde se objevovaly i dívky z ulice. Vrcholem těch zábaviček bylo žvýkání m´camu. Pak se Jonathan vracel domů. Matka pozorovala synovy příchody utrápenýma očima, otec buď nezájem předstíral, nebo mu chování mladíka, který vyrůstal v jeho domě, bylo doopravdy fuk.

Rozhodl se pro sledování. Jonathanovi už dávno nebylo šestnáct. Většina jeho dosavadního života uplynula pod dozorem mnicha Gerharda. Dospěl a teď měl přijít na kloub tomu: proč? Zatraceně, proč?! Čím se provinil, čím naštval toho, v kom viděl svého jediného přítele?

Jonathanova rodina postavila smírčí kámen. Za oběť. Matka, když směla syna navštívit, opakovala jediné:"Nevěřím, ty něčeho takového nejsi schopen."

V duchu s ní souhlasil, ale kdyby před mnichy umíněně hájil svoji nevinu, nepřijali by sestřiny peníze. A on už nesnesl vědomí, že z kláštěrních zdí nevyjde do konce svých dnů. Potřeboval naději. Ještě mu nebylo osmnáct a nechal se zlomit. Přiznal se, aniž by si byl jistý. Spáchal tu hroznou věc nebo nespáchal? Každopádně - dopustit se jí mohl.

*

Ludwik špatně snášel i krásná, rozzářená rána. Nejradši by seděl zády do místnosti a koukal do rohu. Nad miskou doma vařeného teplého piva přemítal, čím ho den hodlá obšťastnit a snažil se nevnímat rozdováděná dvojčata. Chlapci lezli po podlaze a hlasitě se smáli. Kdyby je tak mohl hodit na krk chůvě.

To by na ni musel mít. On zatím sotva uškudlil na plat pro služku, která v podkroví pečuje o Dolores. Chudinka malá, tatínkova holčička... Osud je krutý. Kletba dopadla. Ludwik se snažil přivolat prokletí zpátky na sebe, ale něco bylo špatně. Nitky sudiček se divně propletly a kletba držela jako přilepená.

Dolores občas skučela. Musel to být zážitek pro sousedy, kteří sice tušili, že v Ludwikově domě nějaké tajemství bude, ale jak hrozné to je, nikoho ani ve snu nenapadlo.

Lamija tuší, že stav malé Dolores je trest. Ženské mají zvláštní cit. Je spolehlivější, než rozum. A Lamija si může tušit co chce. Je bezvýznamná, s tou se Ludwik nemusí zdržovat.

Jen kdyby nemuseli tolik škudlit. Obracet peníze, i když město svoje lidi platí - na tu mizerii, která vládne světem - docela dobře. Mohl by požádat rodiče. Mají dost. Ale poíslouchat jejich rady. "Najdi pro Dolores dobrého zaříkávače," o tom by matka mlela v jednom kuse. "Zaplatíme výlohy, jen najdi někoho spolehlivého!" Kdo by ty řeči poslouchal? Ani tisíc zaříkávačů neporazí démona, který se zabydlel v mysli jeho holčičky.

*

Sledování není Jonathanovi blízké. Neměl příležitost se mu naučit. Obvykle býval spíš kořistí než lovcem. Teď potřeboval koně.

Nevěřil, že mu to vyjde, ale setra posla přijala. "Kůň je ustájený v maštali Jeho Milosti," oznámil .

"Kolik ti dlužím?"

Muž dýchal zhluboka. Měl naspěch. Asi uviděl Jonathanův cejch. Vlasy se odhrnuly. Nebo límec?

"Nic, pane. Už jsem od cesty dostal."

Vida. Potupné znamení může být užitečné. Člověka nepodvedou. Alespoň ne tak často jako ostatní.Ty slušné a spořádané.

Štolba hned poznal, s kým má tu čest. "Za zvíře je zaplaceno až do konce čtvrtletí," oznámil stroze.

Sestřička... Je těžké být blízkou příbuznou odsouzeného zločince. A ona dělá co může.

Na koni neseděl od doby, kdy procházel výcvikem. Ale dostal tak mírumilovné zvíře, že se nemusel bát. Opatrně vyjel na dvůr před maštalí. Vraník ukázněně spolupracoval. Ten by mohl vozit do modlitebny i stoletou Sáru z Liščích skal, napadlo Jonathana. Kde je té rozklepané babizně konec. Stovku slavila než se to její neteři přihodilo.

Vražda byla pro Jonathana jenom "to". Zásadně se vyhýbal vyřknout slovo, které mu nechávalo hořkou pachuť na jazyku.

Hlídal Vykukův dům. Objevil ho snadno. Stačilo potkat bývalého kamaráda na Horním náměstí. Tam jednou za čas přišel každý obyvatel města. Co má nějaký význam, odehrává se právě tady, ve stísněném prostoru sevřeném starými zanedbanými domy.

Jonathan se pracně schovával. Hledal úkryt ve výklencích průjezdů. Vykuk ho nehledal. Kdyby ano, tady se nedalo uniknout.

Vydržel být stínem. Nenápadným, ale pečlivým. Tak našel Vykukův dům. Stál jen kousek od místa, kde si hrávali jako děti. A nepříjemně blízko od Jonathanova současného obydlí.

Kdysi byl šikovný kamarád pro všechny Vykuk, kluk, který byl všude. Jmenoval se jinak. Jistě si dětskou přezdívku nenechal. Jonathan jeho jméno znal. V právě uplynulých dnech si ho opakoval denně nejmíň stokrát. Protože měl strach a trápil se vlastní bezmocí.

Ludwikův dům působil smutným dojmem.

*

Ána zahlédla Jonathana čistě náhodou. Plížil se a vypadal skoro směšně. To určitě nechtěl.

Využila příležitost. Další odhalené tajemství, další zlaťáky, to je jednoduché počítání.

Jonathan obcházel kolem Ludwikova domu. Před tím chlapem by si měla dávat pozor. Podstatné je, že neměla tušení, který z těch dvou je nebezpečnější. Jonathan nosil vypálený cejch. Jeho obličej varoval hned při prvním pohledu. Ludwikovy tvrdé, ale pohledné rysy nevarovaly. Ve chvilce slabosti mohly i zlákat. Tenkrát Ána nebyla při smyslech. Učila se připravovat nápoj lásky a asi se moc načichala. Hlava se jí motala a cesta domů nebrala konce. Narazila na hlídku biřiců. Mluvili s Ludwikem. Ána byla svůdná a moc rozchechtaná. Dravec vycítil příležitost. Koukal jako čokl, když potká háravou fenu.

Chlapi se stáhli. Jejich vtípky Ána nechtěla slyšet. Mizerové. Věděli, co se stane.

Ráno působilo uplakaně. Ána se zrovna tak i cítila. Bolavě.

Pamatovala si, že do ní Ludwik pronikl. Pamatovala si jeho úsilí i funění. Nebylo příjemné, co s ní prováděl. Nechtěla, ale Ludwik je silný chlap. Omdlela. Přišla k vědomí a to ji překvapilo. Poslední myšlenka, než ztratila vědomí, patřila naprostému konci. Že selhala a tohle měl být trest.

Měla by si pořádně promluvit s Rodem.

Ludwikův dům se zdál prázdný. Paní Lamija s dětmi možná odjela. Má příbuzné na venkově a tam je touhle dobou moc pěkně. Město je přelidněné a občas zapáchá. Ne občas. Město páchne skoro pořád. Ána si připomněla vlastní zahradu. Ráda by si poseděla před domem a povídala si se sousedy. Nedovolí jí to strouha, která teče středem ulice. Smrdí nesmírně - stejně, jako strouhy v sousedních ulicích a jako říčka, do které lidé odhazují všechno, co už nepotřebujou. A co jim doma překáží. Třeba i chcíplé slepice, nebo ovci, která plave a přitom se nafukuje... Brrr. Město je pro silnou povahu.

Jestli Lamija odjela, udělala dobře. Posledně ji Ána viděla na náměstí. Konal se jarmark. Lamija se ploužila jako nemocná. Aby ne. Dvojčata jí dávají zabrat. A Ludwik nezjedná ani služku. Prý kvůli starostem s malou Dolores, ale kdoví jak to všechno je? Lamija měla na tváři modřinu. Takovou ošklivou, místy do krve sedřenou.

*

Za vraty něco šramotilo. Ludwikův dům vypadá jako pevnost, to mu Ána nemohla upřít. Jako řádná občanka musela zjistit, co to šramocení způsobilo. Jestli se do síně nedostal zloděj.

Opřela se do dveří. Branka vedle vrat se sama od sebe otevřela.

Sluncem oslněné oči neviděly nic víc, než tmu. Dopřála jim čas, aby se vzpamatovaly. Rozhlížela se. Tady nikdy nebyla. Neměla důvod.

Jonathana zaujalo, jak se Ána pokouší odhalit tajemství domu. Rád by ji zavolal zpátky. Nepřeskočilo jí? Leze do jámy lvové!

Pohybovala se opatrně. Do síně zaléhal zvláštní, něčím nepřirozený zvuk. Snažila určit, za kterými dveřmi se to děje. Našlapovala na špičky. Otevřela úzká dvířka, schovaná ve výklenku. Úzkou komoru osvětlovalo světlo, které sem pronikalo zamřížovaným, těsně pod stropem umístěným okénkem.

"Pomůžu vám," vykoktala Ána a bez uvažování se vrhla na pomoc ženě, připoutané ke stolu.

Paní Lamija se jí snažila něco naznačit pohyby očí. Z úst, ucpaných roubíkem, vycházely drásavé skřeky. Ána se sklonila a natáhla ruku po provaze, přichyceném na kruhu ve zdi. Pak uviděla jiskřičky, které rozčísly náhle dopadlou tmu.

*

Oblékal si zbroj. Kurfiřt zná svoje muže. Jasnovidec, kterého vytáhl ze sklepa pod klášterem, upadl do tranzu.

"Nic na mně nehraj, zrůdo," zabručel Rod. Cítil přítomnost stínů, pohybujících se v hlavě toho hnusáka. Nechával si za služby platit mladou krví. Pouštěl žilou dívkám a vybíral panny. Mizera, provozoval černou magii. Přijde o hlavu. Pravděpodobně doufá, že vyvázne. Jen ať doufá. Bude se víc snažit.

"Démon je silný. Vtělený do muže." Chlapovy oči jsou vytřeštěné. Tenhle možná něco dovede. Bude ho škoda. Ve městě je dobrých jasnovidců jako šafránu. Většinou jsou to komedianti. Babkám prodají předpověď za trochu rýže. A ty pomatené osoby si lebedí, jak levně pořídily.

Meč zatížil Rodův opasek. "Jen potřebuju vědět, který z těch dvou to je!"

"Orákulum mlčí," vydechl jasnovidec.

"Kecáš. Moje orákulum ti rádo otevře hubu!" Rod poplácal meč, který se mu hladově natřásal u boku.

Jasnovidcovy oči zjasněly. "Vidím je oba. Jsou v jednom domě. Je truchlivý."

"Alespoň, že tak." Rod předal chlapa stráži a ten odklopýtal ke dveřím do vlhkého podzemí.

Znal ten dům. Obklopil se utrpením. A bídou, vzešlou z výčitek svědomí. Jsou tam oba. Rod si má vybrat. Jestli dědek nezamlčel to nejpodstatnější. To by mu bylo podobné. Pan Radim dal k dispozici všechny městské biřice. Proč je nepozvat? Jen ať se kouknou, jak ničivý je démon zla a nezřízené touhy. Ale na to, až se sejdou, Rod čekat nebude.

*

Nahá kůže mrzla. Ledová kobka Ánu deptala. Ten mizera. Tělo i duši odevzdal démonům. Na jeho rodině leží kletba. Proto to tady vypadá tak ohavně.

Lamija vzlykala. Ána jí očima naznačovala, že by měla ztichnout. Snad nechce posilovat démona vlastním utrpením?

Jonathan přešlapoval mezi dveřmi.

"Vidíš, co jsi udělal?" Ludwikovi přeskakoval hlas. "Vlečeš za sebou jenom trápení. Já tě chtěl vysvobodit. Jedině já!"

"A nějak ti to nevyšlo. Pustil sis démona moc k tělu. A teď jste spoutaní navěky," odříkával Jonathan mechanicky. Zmučené tělo ho bolelo. Na bývalého kamaráda byl Ludwik velice surový. Stačilo se podívat na rány paní Lamiji a člověk si mohl udělat úsudek. Nebo předpovědět budoucnost.

"Bránil jsem se," zaskučel Ludwik. "On nechtěl pochopit, že jeho obětí máš být ty!"

"Blázníš? Nikdy jsem neposlouchal, co mi poručil."

"Máš cejch," zachechtal se Ludwik. Nebyl to lidský smích.

Tenkrát, v podkroví našeho domu - čím jsi mě omámil?"

Ludwikovy oči se změnily ve dva ledové střípky. "Já? Já ne. To on! Dostal co chtěl! Krev, maso, nářek, všechno jsem mu dal! A čím mi zaplatil? Nahoře je moje holčička. Dolores! Zatemnil její mysl a nepřestane, dokud ho nezasytím kořistí, na které se může pást. Dina mu posloužila celkem dobře, ale brzy zase dostane hlad! Teď mám ji." Ludwik ukázal na Ánu. Už to vypadalo, že vezmu matku svým dětem. Nabídnu démonovi tuhle ženskou, snad mu bude stačit... O tebe stát nebude, leda, že bys mu sloužil."

"To mě radši podřízni," bouřil se Jonathan.

*

Rod čekal v síni. Biřic v kožené haleně už mu oznámil, že dvojčata jsou u babičky, která jim na dnešek slíbila procházku. Prý ji syn skoro prosil. Aby si Lamija mohla odpočinout, Prý jí není dobře.

Když Rod škvírou mezi prkny zahlédl, v jakém stavu se paní Lamija nachází, musel souhlasit. Ludwik nelhal.

Meč hřál kurfiřtova vyslance do nedočkavé ruky. Nenáviděl démony. Ničili život ve městech. Soupeřili s m´camem kdo víc? Už to tak vypadalo. Rod rozrazil dveře. Stál proti Ludwikovi, viděl šílený pohled a cítil pach, který démoni šíří. Zvedl zbraň a ťal. Ána zasténala a Rod to chápal jako pochvalu.

Vzduch se zachvěl. Démonův smích obsáhl celý lidský svět. Jonathanovy oči žhnuly a Rod udělal zbytečný krok zpátky.

 

SVĚT JE V POŘÁDKU

Území od hospody ke kostelu obsadili chlapi. Macecha může být spokojená. Vyšla na ni bytovka. Marla se šklebila. Ta ženská nebude mít nikdy dost. Pořád shání něco lepšího. Myslí si, že na ten pofidérní majeteček někoho uloví? Až to chlapy popadne a tlupa potáhne dál, bude mít Marlina rodina tolik, jako dřív, čili nic.

Nelina se zatím může povalovat ve vlastním pokoji. Nad hlavou jí vlajou pavučiny, ale jí to nevadí. Hlavně, že je za dámu. Dům sice stojí stranou a docela se rozpadá, na chlapy by se macecha sotva dovolala, i když má ječák, potvora. Marla s nechutí přebírala tu trochu hrachu, co zbyla od posledně. Mělo se to radši hodit holubům. Tyhle lítající krysy se táhnou za tlupou, jakmile začne další pouť. Ptáky je zdaleka vidět. Dědek Monra už nadával. Řval, že lidi nemaj rozum a mladý si koledujou.

Ten hrách je ale hnus. Kdyby kolem projížděli městský nebo vojáci, houby záleží na tom, kdo jim zrovna velí, Nela by kus žvance obstarala. Macecha taky. Hádat z ruky, to ona umí, když zrovna není sjetá. Horší je, že lidi o kouzla moc nestojej. Není to v módě. Když ale macecha nic jinýho neumí. A Nela zvládla první stupeň. Má základy a navíc hypnotizuje, že jako roztahuje nohy. Chlapi slintaj a přitom se všechno děje jenom v jejich hlavě. Tohle učení přes hlavu je dobrá věc. Marla zavzdychala. Zabolelo ji, že s její výukou si nikdo nedal ani tu nejmenší práci. Pár fíglů by bohatě stačilo. A namluvit mužskýmu, že si užívá, zatímco je v rauši, paráda. Tohle ovládá Nela perfektně a chlapi jsou celý divý. Platěj za iluzi, ani nemuknou. A jak můžou, dopřejou si ještě, čuňata.

Marla shrnula hrách do plechovky od konzervy a rozdělala oheň. Popraskaný beton se rozehříval a pro bosá chodidla byl příjemný. Poslední boty si Marla pořídila během loňského putování. Vypadaly bytelně, ale už se rozpadají. Mít nohy zabalené v hadrech, to se Marle vždycky příčilo, ale asi jí nic jiného nezbude.

Suché klacíky vydávaly mírně lupavé zvuky. Voda v kotlíku už bude bublat. Marla zatím prohrabala bednu a našla kousek polévkové patlaniny. Pocházela z kýblu, který dědek našel a skoro poctivě rozdělil. Jen kdyby ta pasta nesmrděla skoro tolik, jako dědkova bolavá noha.

Jednu chvíli se Marla dost lekla, že tenhle kulinářský poklad ztratila. Pampeliškové listí je s tím míň hořké. Teď, v předjaří, jakmile vyrazí sedmikrásky a mladá tráva, je hned co hodit do polívky a macecha pak míň otravuje. Ta ženská by pořád jenom jedla.

Na svět se rychle snesl soumrak. Čím víc stromů kolem, tím dřív je tma. A bezinky jsou houževnaté, obrostly bytovku důkladně. Alespoň je schovaná. Marla si připomněla skrojek opravdického paprikového salámu, který schovávala v krabici na utěrky. Ne, že by měla skutečné utěrky. O těch jednou četla na reklamním letáku, kterým smýkal vítr. Od té doby říkala hadrům, které používala při vaření, utěrky.

Buch, buch, buch. S Marlou to až trhlo. Takhle bušit do dveří, kdo si to může dovolit. V době, kdy vetřelec dostane mezi oči sekyrou a ani se po něm nezeptají. Marla se opatrně kradla ke vchodu do bytu. Zprohýbaná dřevotříska útočníka dlouho nezadrží. Chytrá ženská by se radši schovala.

„Kdo je to?“ Macecha se vymotala z ložnice.

„Nevím, máti. Spi dál.“ Div by se stal, kdyby nechrněla. Nela včera udělala jeden šikovný, nenáročný kšeftík. Chlap si myslel, že je v mohamedánským sedmým nebi. Tancoval s odaliskama až slintal a zaplatil předem. Takže macecha si ulila flašku špiritusu. To by byl pořádný kus žvance. Marla se zlobila. Chlapi by za kořalku duši dali. Dostali ochutnat a víc ani fň.Macecha lamentovala, že se dělí poctivě, jenomže, když jde o kořalku, jdou pravidla stranou. Když se lidi nalemtají až k nepotřebě, bolí je život o něco míň.

„Otevřete. Zabloudili jsme.“

Hlas zněl skoro sympaticky. Ale tady, tak blízko Věčného hradu…? Jeden ale nikdy neví. Neznámý by měl spíš nezabloudit do vsi, tam, kde se utábořili chlapi. Copak je to za frajera?

Než to Marla mohla zjistit, ozvaly se rány s větší intenzitou, než poprvé. „Pomůžete nám?“ Větou probublával i špatně skrývaný vztek. A trocha bezradnosti. Venku na chodbě, kterou protahuje minimálně tisíc průvanů, trčí nějaký nešťastník, co zrovna dnes překročil bludný kořen.Nebo to vůbec není zoufalec a na Marlu je políčená bouda.

Moc se jí do toho nechtělo. Pak ale, vskutku nerada, pomalu natáhla ruku k jednomu ze série bezpečnostních zámků.

„Nedělej to,“ zasyčela macecha.

Náhodou má pravdu, ožralka. Bezpečnostní zámky zachraňujou život. „Kuš,“ utrhla se Marla a rychle polkla. Předsíň zaplnil pach kořalky, smíšený s výpary dlouho nemytého těla. „Moc sebou necukej, máti. Natřásáš sukně a kdo to má vydržet.“ Než domluvila, otevřela dveře dokořán. Co se má stát, ať se stane. Čím dřív to vypukne, tím dřív to skončí. Snad budou jenom znásilňovat.

Mladík vůbec nevypadal špatně. Když si Marla odmyslela pár šrámů a otrhané oblečení. Původně to mohl být kvalitní materiál. Kde to ten člověk sehnal?

Bledý ale byl. To ano. Velice nezdravá barva, taková do zelena. Jenomže, jak se to dá přesně určit, když zrovna zapadá slunce, nebe je zabarvený od červánků a místo světla se objevuje jenom přízračný přísvit.

Chlápek si tím, jak vypadá, starosti nedělal. „Dík, slečno. Zůstat venku takhle na noc…“

Marla strnula. On se hrne do bytu jako velká voda! Co s ním? „Počkat!“ Dokonce se pokusila zatarasit dveře vlastním tělem.

„Zabloudil jsem, mějte trochu soucitu.“ Mrkal a mluvil zdvořile. Zabloudit v okolním lese! To už je pořádná smůla.

Macešino oko zatím temně jukalo mezi skulinou mezi futry Obsadila nejklidnější místnost. Už se zdálo, že tenhle kutloch připadne Marle, ona se ta mrcha občas vzpírá, ale tentokrát jí to nevyšlo. Nevděčnice. Jejího tátu vzal čert už dávno a holka zbyla.

Může to být šance. Macecha, posilněná chlastem, spřádala sen o blahobytu. Jako už tolikrát.Chlápek může být při penězích a Nela ho zmákne… Marla horečnatě uvažovala. Ve Škaredé Tůni bude zítra trh. Dala by se sehnat i zvěřina. Marle se v puse sbíhaly sliny.

 „No tak jo,“ ustoupila.

 Host se vbelhal dovnitř. „To blbý zvíře mě shodilo,“ stěžoval si.

 Jestli nekecá, má koně. Představa, která se Marle zamlouvala převelice. Kůň znamená blahobyt.

 „Máš hezkou dceru, babo,“ oslovil cizinec škvíru ve dveřích.

 „Chceš ji? Máš ji mít. Je k ničemu, ani čarovat nedovede.“ Macecha se proškytala ke konci věty a zmizela v ložnici.

 

„Co ty na to? Zdáš se pěkná, šikovná…“

 

„Nemáš nějak naspěch?“

 

„Roky hledám pěknou a pohlednou ženušku a hlavně – aby nečarovala! A to je dneska hodně vzácná vlastnost. S kouzlením si už pohrávají i batolata.“ Mladík předvedl poklonu jak u královského dvora.

 

Marla mu rozechvělou rukou nalívala čaj ze sušeného jahodníku. „Děláš si legraci,“ pípla, protože muži už jsou takoví.

 

Dveře ložnice zavrzaly ve zrezavělých pantech. „Jen se neupejpej, holka. Kdo tě má pořád živit?“

 

Marla se strašlivě styděla. Macecha předstírá, že její nevlastní dcera je k ničemu, ale tak úplně pravda to není. Ze zahanbení ji vytrhlo další bušení.

 

„Aha, tak mě našli.“ Host se otočil k východu z bytu.

 

„Kdo jako?“ Marla už zase myslela na násilníky. Takových po venkově běhá. A po městě ještě víc.

 

„Jste tam, kníže?“ Ten za dveřmi zkusil klepání.

 

„Ano. Jsem v pořádku.“

 

Marla si oddechla. Když se lidi domlouvají na tenhle způsob, nevypadá to na útok gangu. Znova otočila bezpečnostním zámkem a znova se divila, jak pěkně oblečený člověk stojí na chodbě zchátralé bytovky. Taky se sem nehodil. A tenhle nebyl ani poškrábaný, ani otrhaný.

 

„Dík, že jste mě našli.“

 

Marla pochopila, že nabídka, kterou před chvílí vyslechla, se už nebude opakovat, a že ve skutečnosti vlastně ani nebyla. Jenom jako. Přitiskla se ke zdi. V úzkém prostoru na ni moc místa nezbylo. Ti dva naparádění a dobře živení fešáci byli na běžné rozměry bytovky až moc velcí.

 

Mladík se ve dveřích obrátil. „Ráno pro tebe pošlu. Vyhovuje ti to?“

***

 

„Nelo!“ Stačilo, aby se za těmi dvěma zavřely dveře a macecha vyrazila z úkrytu. „Copak jsi úplně tupá? Marla si sehnala chlapa a bohatýho!“

 

Nela se zjevila obklopená obláčkem namodralého dýmu. „No a? Konečně je ta potvora k něčemu.“

 

„Zase fetuješ?“ Macecha si okázale odplivla. „On si pro ni pošle. Marla odtáhne. A za lepším!“ V každé slabice se ozývala hořkost nad nespravedlivostí osudu. „Fešák. Líbil by se ti.“

 

 

 

Bouchání na dveře vneslo do bytu zmatek. Nela propadla příjemnému vzrušení.

 

„Jsme tady pro nevěstu,“ jásal za dveřmi příjemný baryton. „Posílá mě můj kníže, Jeho Jasnost Celestýn z Červánkových hradů.“

 

Macecha zatřásla hlavou. O tomhle knížeti zatím neslyšela, a že už prošmejdila notný kus zdejšího kraje.

 

„Slyšíš, mámo? To bude titul! Nela z Červánkových hradů! To zní!“

 

„Zadarmo ti za to nenalejou ani v Apatykářově Újezdě,“ neodpustila si matka.

 

Nela zůstala stát s pusou otevřenou dokořán. Posla sice čekala, ale tak pohledného mládence ne. V tom Celestýnově knížectví budou chlapi jako jedle. Urostlí, pohlední a s jiskrnýma očima. Jinde je to samý skrčenec.

 

„Nasedej! Kočár čeká!“ zval mladík. Nela nezaváhala. Popadla matku za ruku a honem k vozu, jehož přepych se vymykal veškerému dívčímu snění. Škoda, že tohle neuvidí kamarádky z Tchořína, hlavně ta nafrněná Gréta! Ta by záviděla. Nele by to dělalo dobře.

***

 

„Doba je celá popletená,“ skřehotal dědek.

 

„Marla by ráda vstala a alespoň porovnala hromady nádobí, naskládané na polici i na podlaze. Ale zůstávala ztuhlá, úplně k ničemu.

 

„Teď máme sluníčko, jeden by si troufnul strčit nohy do Ledovýho potoka a v noci? Jednu chvíli tancovaly rusalky a vzápětí se na palouk sesypalo snad půl metru sněhu. Je v tom nějaký pořádek?“

 

Marla by s chutí upozornila staříka, že pořádek není ani v jeho chybějících prstech a těle, zpola obrostlém mechem a lišejníky. Kdyby svedla protáčet oči, ale ani to ne. Zatracená Nela. Zatracená macecha. Čarodějnice. Svatba bude, ale bez nevěsty. Všimne si kníže, nebo ho ty dvě omámí? To málo, co Nela umí, využívá vskutku mistrovsky, potvora.

***

Černý kočár tažený vraníky. Nádhera. Nela obhlížela svět okýnkem, lemovaným krajkou. Spřežení se hnalo černým lesem. Tady si bílého dne moc neužijou. A kdo by o to stál? Skřeti, co se schovávají za polámanými kmeny?

 

„Mám pocit, že jedeme cestou necestou. Maličko nad terénem,“ pípla matka opatrně.

 

„Tak ať. Hlavně, že pádíme s větrem o závod.“

 

Matku trápilo, že neměla možnost se napít a doplnit hladinku alkoholu. Nerada se probírala do skutečnosti a trápilo ji špatné tušení. Všechno bylo nějak moc akorát. A to nemá být. Takhle život nefunguje. Nela ale nesnáší filozofování. Chce být veselá a bezstarostná. Mládí vpřed. Co by byla za matku, kdyby brzdila jediné vlastní dítě?

 

Zaťukala ne okýnko, mířící ke kozlíku. „Už tam budeme?“

 

Vozka, temné, podmračené chlapisko v kabátě, ušitém snad z kusu noční černi, ani nezavrčel. Mladík, který seděl vedle toho úděsného tvora, něco veselého zavolal a matka by snad půl lahve kořalky obětovala, jen kdyby mu rozuměla. Zaklonila hlavu, aby mohla sledovat napřaženou mládencovu ruku. Nad lesem pyšně čněl hrad. Zasmušilá temná hrouda na kopci, obklopeném skalisky.

 

„Soutěskou,“ porozuměla matka jedinému slovu. Nela si zatím rovnala vlasy, rozevláté čerstvým povětřím. Svištěním větru pronikalo ječivé vlčí vytí. Okolní větve se ohýbaly a praskaly. Bylo to krásné a divoké. Být o pár let mladší, možná by si v té záhadné kráse matka i libovala. Takhle jen lapala po dechu. Taky oněměla úžasem.

 

Proletěli mezi balvany. Svíraly kočár, skoro jako by ho měly rozdrtit. Noc se rozprostřela nad krajem, hvězdy matně světélkovaly a hradní brána se otevřela jako nedočkavá hladová ústa.

 

Matka by si za ten příměr s chutí vynadala. Proč tak ošklivé myšlenky? Veliký hrad jako je ten Celestýnův, nebude za tmy vypadat jako vílí domeček. Tady žije pán a vládce. Podle toho to tady i musí vypadat.

 

„Jsi to ty?“ Kníže vyběhl z obytné budovy a už pomáhal Nele z kočáru.

 

Rychle posílila mlhové kouzlo. Matka se vykulila za dcerou, ale knížecí zdvořilosti se nedočkala. Muž měl oči jenom pro nevěstu. „Svatba bude ještě teď, večer.“

 

Nela jen přikývla. Nějak tak si to představovala. „Máš pravdu, pane. Ať je obřad za námi.“

 

„Říkáš to, jako by ses ani netěšila.“

 

„Jsem jen unavená tou divokou jízdou,“ vymluvila se Nela a hned se ptala po pokoji, kde si odpočine a tak se zbaví malátnosti.

 

„Povedu tě, drahá,“ uklonil se kníže. Matka se pokusila volat na dceru a vyžádat si obsluhu, příhodnou k důstojenství jejího nového postavení. Mávala rukama, ale dav sloužících a hostů ty dvě rozdělil. Hudba hrála cizokrajné písně a matka objevila lavičku, schovanou ve výklenku, vedle vchodu do zahrady. Hledala v záhybech sukně. Netrvalo dlouho a narazila na skoro nenačatou placatici. Kořalka, kterou si připravila na cestu. Přišel její čas.

 

Nocí pronikaly zvuky panské zábavy. Srkání, chroustání a podivná muzika. Tóny, které uspávaly a které rušilo ječení a hysterický smích. Nebo to smích vůbec nebyl? Co může obyčejná ženská vědět o šlechtických libůstkách? Unavená hlava nevěstiny matky se sklonila na prsa a spánek se uvelebil na víčkách, omámených démonem alkoholu.

***

Po lesní pěšině drkotá vozík. Dědek se namáhá co mu síly stačí. „Po lese se roznesou věci i dřív, než se doopravdy stanou.Rozumím ti, holka nešťastná. Svatba je, ale bez tebe. A ty jsi zoufalá. Zůstaneš na ocet. V tomhle světě, sama, bez rodiny, bez muže… Co naděláš? Zvykneš si, ale musím tě probudit. Takhle existovat nemůžeš. Tuhá jako prkno. Zajedem k bábě Bouchalce a ona tě přetento na zombii. Nic lepšího se dělat nedá.“

 

Marla by ráda objasnila, že nemíní fungovat jako zombie. Nezdařilo se. Tak se s tou zprávou pracně smiřovala. Však být zombie není tak úplně k zahození. Má to svoje výhody. A ten smrad v dědkově pelechu jí pak taky nebude vadit.

 

„Jsem to ale trumbera!“ Bědek se plácnul do čela, až mu ulítlo kus kůže. „Bouchalka je na knížecí svatbě! Vydala se pro svůj příděl živin.“

 

Kdyby Marla mohla alespoň plakat. Nebolelo by to tolik.

 

Křoví se otevřelo s praskáním, které by náhodného kolemjdoucího vyděsilo. Trpaslíci vyrazili, mávali zbraněmi a Marlu vylekalo, když ji mečík jednoho křivonohého ošklivce škrábl do boku.

 

„Jedeš!“ Dědek se ohnal pytlem, ze kterého vytékalo cosi lepkavého.

 

Mužíčkové se nenechali odehnat. Pustili se do staříka a Marla s hrůzou čekala, kdy přijde na řadu i ona.

 

„Pomóc!“

 

Kroužící a mimořádně nestvůrný pták jako kdyby slyšel dědkovo volání. Nalétal na útočící trpaslíky, kloval do nich, mlátil je mohutnými perutěmi. Marla odevzdaně sledovala, jak dědovy ruce odpadly. Posléze se i hlava oddělila od těla. Hlavně, aby se nic neztratilo. Jak složit tělo, když ho kus chybí?

 

Létající obluda docílila převahy a krvelační, půl metru vysocí útočníci se rozutekli. Zmizeli, jako kdyby nejvyšší mág mávnul kouzelnou hůlkou.

 

Kára zastavila, černý kozel zatřásl hlavou a mohutná ženština se s hekáním vymanila z houní, do kterých byla zabalená. „A hele, hosti!“

 

Zbytky dědka ležely skoro na prahu.

 

„Zase trpaslíci,“ vzdychla Bouchalka a mávla hůlkou. Starcovo tělo se pomalu urovnávalo. Marla s děsem v duši sledovala škody, které malí mizerové způsobili. Když je ale Bouchalka tak schopná čarodějnice, měla by si vědět rady. Nos a ústa už oběť trpasličího běsnění asi nenajde, ale tlustá ježibaba si s drobnýma vadama na kráse jistě poradí. Mezitím se chiméra odpoutala od Bouchalky , na jejímž buclatém rameni odpočívala, a rozpřáhla křídla k obloze. Chraplavé zvuky, které tvor vydával, se odrážely od černých, na vršku se vzájemně dotýkajících zdí. Jako by je obři nakreslili tekutou tmou na nebi. Věže pochmurné stavby téměř sahaly po obloze. Kdyby Marla neztratila cit, vnímala by chlad, který z toho místa vycházel. Představovala si ledové ruce, kterých je tam nahoře bezpočet.

***

Bouchalka mumlala magické formule. Dřevěná lavice tlačila Marlu do zad. Proměna se odehrávala. Šlo to ztěžka. Už nikdy nebude taková, jako dřív. Úlevu v těžkém okamžiku přinesl až mrákotný stav, do kterého dívka upadla.

 

Přišla k sobě. Ráno přineslo úlevu. Okolí se nezměnilo.

 

Bouchalka hlasitě žvýkala. Mezi jednotlivými sousty krkala a mlaskala. „Mňam, masíčko… To já ráda, moc ráda…“

 

Z dědkova těla sklouzly poslední krůpěje slizu. Už vypadal docela k světu. Marla překvapeně zamrkala. Její vkus se změnil. Mělo by ji to těšit?

 

„Nenabízím ti, holka, tebe bych neuctila. Zombie mají vlastní stravovací návyky a tohle jídlo je pro tebe moc čerstvý,“ lebedila si Bouchalka. „Sakra, co je tohle,“ zavrčela a vyplivla kus kovu. Vypadal jako medailonek. „Že to pořádně neočistili,“ zakroutila hlavou. „Na Upírově si na pořádek vždycky potrpěli,“ dodala znalecky.

 

Marla, tentokrát už jako dobře vyvedená nová zombie necítila lítost. Byla ráda – pokud bytost jako ona může být ráda – že je tím, kým je. Její příběh má šťastný konec, pomyslela si a neobratně se pokusila zamrkat na skoro úplně opraveného dědka.

 

SLZY V ÚDOLÍ

Lidské hejno se shluklo před vchodem. Od Labyrintu princezny Čéradé si slibovali bezpečí na cestě k velikému cíli. Jenomže nebylo dost vyvolených. Aby to bylo ještě horší, tak prostí lidé nevěděli, jak vypadá cíl. A taky neměli ani ponětí, kde se dá najít. Lidé se řídili přesvědčením, že když už ta bájná princezna čarovala i během útěku před mágem Zélanem, který ji chtěl dostat za manželku - nebo za něco jiného - jistě myslela i na svůj lid. Proto se zdálo zbytečné bádat, jak se věci mají.

Každopádně tady, nad proláklinou, zůstalo nedostižné umělecké dílo. Pýcha kraje. Už dveře byly jedinečné: jejich výplně ozdobil řezbář stromovím, jako upředeným ze zlatých lístečků. Takovou nádheru nic novodobého nepředčí, řemeslníci už zapomněli, jak vytvořit takové kouzlo.

Tudy, skrz lákavý vchod, vede jednosměrná cesta. Mnozí projdou, nikdo se nevrátí. Většina nechce jít. Protože o jejich budoucnosti rozhodli Královští. Vyložili je z vozů a skrz Labyrint poslali neznámo kam.

Stařík, který mi soustavně okopával paty - možná to zavinilo zoufalství, možná pouhá zlomyslnost - zahýkal hlasem, až moc vysokým na muže. "Je to napodobenina! Takhle prý vypadal vchod do bájné Laskavosti!"

Kdo dneska tuší, kde ta říše mohla ležet! Laskavost, místo, kde jeden druhému neubližuje a všichni jsou si rovni. Nesmysl. Ten dědek ztratil rozum.

"A tam Čéradé přebývá po zbytek věků," doplnil dav obvyklou formuli. Lidé jsou vycvičeni k memorování frází.

Představila jsem si Laskavost, odvěký domov Čéradé. To království bych moc ráda viděla. Laskavost, Blaženost - budiž. Ale vždycky jenom pro někoho. Pokud se princezně dobře daří, někdo to zaručeně odnáší. Jinak by svět nebyl hoden svého jména.

My zatím máme vlastní starosti: Nevíme, co na nás čeká v Labyrintu. Netušíme, co bude potom. Hory, které svírají Locaran, nedopustí, abychom unikli jiným způsobem. Jsme sevření věncem skal, které se nahoře dotýkají nebe. Neznám blázna, který by se pokusil tuhle překážku zdolat. Nějací se nepochybně našli, ale o nich se ve slušné společnosti nemluví..

"Tudy se vstupuje do Věže Touhy," nedal si pokoj stařík. Ten asi už může nanejvýš toužit. A marně, dodala bych.

Vrcholu kopce, na kterém je Labyrint postavený, vévodí slavná Brána. Ta se otvírá, jako by zvala každého, kdo má zájem. Na bílém stavebním kameni vykvetly safírové růže, drahé kameny jiskřily, protože odrážely slunce. Tady se skvěl zázrak Locaranu, úžasná pamětihodnost, vybudovaná nedotčenou pannou.

Slyšela jsem nevyslovené varování. Většina lidí vnímala jen nádheru. Přecházel jim zrak.

Já to viděla jinak: Čéradé nám mohla zanechat i nějaké sdělení. Jen vědět jaké. Přemýšlela jsem, ale marně. Ono je těžké se namáhat úvahami, když se člověk mačká na uprchlíky a oni mu to úspěšně odvádějí. Neměli ve zvláštní oblibě Locaran, i když to byla jejich vlast.

Stát je učil úctě, a oni se nenechali zlomit. Kašlali na báje o památných činech předků. Kašlali i na půvab Labyrintu.

A vůdčí osobnosti? Locaran jich nemá málo. Kam člověk šlápne, tam narazí na Vyvoleného. Na tuhle akci se spolu s lidem nechali nalákat jenom dva:Tubo s Kelanem ale kašlali na všechny a na všechno. Barbaři. Neoslovila je památka, protože se právě dohadovali. Z očí jim sršely jiskry hněvu.

"Tady poteče krev," poznamenala žena, která se objevila po mé levici. Představa krveprolití ji nijak nevzrušovala.

Poznala jsem ji. Šlachovitá, s rozcuchanými vlasy a strhanými rysy locaranských, věčně utrápených matek. Nosila mužskou kazajku. Ta ji před nepohodou nechránila, ale člověka, postiženého trápením, takové podružnosti nezajímají. Té chudince odvedli Královští muže už na přelomu zimy. Taky jí vzali oba syny. Další výšinský statek ztratil hospodáře.

Cítila jsem sounáležitost.

"Odveď svoje lidi zpátky, Tubo!" Kelan řval.

"Nikdy!" Okolní kopce odrážely strýcův hlas. Dva rozdurdění kohouti se střetli a mě až píchlo u srdce.

Svého času můj otec taky říkával "nikdy neříkej nikdy" a pak ho, společně s matkou, naložili Královští na vůz. Dřevěná kola drkotala po kamení. Věděla jsem, že rodiče už neuvidím. Nikdy. Loučení se nekonalo. Strnulé pohledy strážných bránily v jakémkoli projevu, vždyť jsem musela zůstat v polorozpadlém lesním seníku. Jediná z domu jsem se před Královskými zachránila.

Locaran hynul, přestože stromy rozkvétaly. Kvasící lidská bída zapudila voňavý vánek.

Tenkrát jsem opatrně jukala mezerou mezi trouchnivějícími prkny. Jemné chvění koňských nozder, zvířata, odfrkující obláčky páry a všude vojáci, ještě rozkymácení divokou jízdou. Mířili k údolí a neznali soucit. Nad krajem pádily našedlé cáry mraků.

Připadá mi, že od toho hrozného dne uběhly celé roky a ono zatím jen pár měsíců. Těžkých, dlouhých a plných neodbytného vzpomínání. Když se pořád připomínají maličkosti, které původně nic neznamenaly. Člověk se patlá v útržcích ztracených radostí i bolístek, sám sebe mučí a čeká na zázrak. Neumí snít o tom, co by mohlo být. Ztrácí budoucnost.

Osaměla jsem na rodovém statku. Prázdné místnosti na mě snad i mluvily, já ale slyšela jen ozvěnu kroků. Dávno ztracení předci, kdo jiný by to mohl být? Strašidla? Ach ne! Bubáci se právě vydali o dům dál.

Na plotně osychal nedovařený oběd. V rozházené posteli se choulila opelichaná kočka a Fenka Stázi kojila čerstvě narozená šťěňata. Záviděla jsem jim teplo a bezpečí. Kňučeli v pelíšku s čumáčky zabořenými do mámina kožichu.

Strýc Tubo se mě ujal. Vyvolení to cítí jako nepsanou povinnost: přijímají sirotky ve vlastní domácnosti, aby jim poskytli teplo domova. Věčně podmračený otcův švagr byl činorodý. Ustavičně rokoval s muži z Výšin. Zavírali se ve velké síni na Bogatanské tvrzi. Někdy hulákali, ale jindy mluvili tak tiše, že ani slídivá paní Ana, druhá Tubova manželka, nevypátrala, o čem se dohadovali. Mohli jsme jen tušit, že Locaran čeká něco převratného, možná dokonce dějinná událost.

Pak nás Tubo pozval na pouť. Cílem byl památný princeznin Labyrint.

"Dodržuj pravidla!" Komoří cpal svoje tlusté paže mezi veřeje. Tubo mu bránil v průchodu vlastním, doposud pružným tělem.

Dav hučel:"Zrádce Kelan, zrádce komoří!" Vypadalo to strašidelně.

Lidé z Výšin byli na Tubově straně. Jak jinak? Takový zdatný, věci oddaný bojovník! Taky moudrý chlápek - jako všichni Vyvolení. Přesto nebyl dostatečně předvídavý. Ani jeho totiž nenapadlo, že by se mezi locaranskými našel udavač. Jak jinak by se ten mizera komoří dozvěděl o hromadném pochodu?

Kelan se schovával za maskou dobrotivého člověka. Klamal okolí. Číhal u Věže - sám. Žádné stráže. Královští samozřejmě nebyli daleko. Kelan vsadil na slova. Uměl s nimi zacházet.

Oba muži se přetlačovali. Byli jako kluci. Kdyby se nejednalo o lidské životy. Nás, uprchlíků bylo na takovou zábavu zbytečně moc. Dívali jsme se na potyčku. Mnozí do poslední chvíle zvažovali, jestli by neměli poslechnout komořího. Rozumnější se mi zdálo utíkat. Než přijdou Královští.

Z Locaranu se neodchází. Dílo Čéradé je prostému lidu uzavřeno. Vyvolení možná i vědí, jak projít bludištěm, ale oni se bojí a do Věže Touhy nechodí. Jsou i poslušní. Chtějí totiž dosáhnout na pocty, k nimž mají docela blízko.

Kelan použil nejúčinnější zbraň. "Svatokrádež!" Hulákal, sípal a brunátněl. Jeho tváře nabraly fialový nádech.

Tubo nás přivedl všechny. Celý svůj klan. Přidali se i sedláci ze dvou usedlostí na Pláních. V Locaranu zbyla hrstka starců - roztřesených a s vůlí rozdrobenou léty. Ti už mohli čekat na dlouhý spánek a odchod mezi Stíny.

Litovala jsem, že opouštím Locaran? Ztratila jsem tady rodiče, zažila věčný, dusivý strach. Taková vlast je na nic. Jen abych se schovávala před slídivýma očima Královských? Jednou by prst, ozdobený vojenským prstenem, ukázal i na mne.

"Královští!" Vysoký hlas se ozval někde vzadu.

Slyšela jsem dusot kopyt. Zloba doprovází Královské při všem, co dělají. Obvykle mávají zbraněmi. Jsou připravení vraždit.

"Jedou ze všech stran," oznámil kdosi neviditelný, schovaný v tlačenici.

Stmelila nás panika. Vyrazili jsme proti Kelanovi. Prskal jako křeček. "Stůjte!" Zbytečný pokus.

Tubo se nám postavil do čela. V tom momentě bych ho následovala třeba do pekel. Kdybych zrovna z pekla neodcházela.

Vtrhli jsme do zšeřelé chodby.Ten, kdo by se nás pokusil zastavit, měl šanci skončit pod nohama běsnícího davu. Děs nás zbavil zábran.

"Kudy teď?" Ženské ječely. Poslední uprchlíci už ucítili kopí na svých zádech. Ječeli taky.

"Děláte chybu," volal z polotmy komoří. I jeho zavalila lidská lavina.

Chodby pokračovaly, rozvětvovaly se a zase proplétaly. Něčím mi připomínaly deltu Modré Řeky. Čéradé si dala záležet. Nepochybně sestrojila i nějakou tu past.

Představa pronásledovatelů, odhodlaných si vyřizovat účty, nás poháněla dál a dál. Přímo do neznáma.

"Tudy!" Ve tmě zaskřehotal povědomý hlas.

Pomyšlení, že někde tady vyhladovím nebo padnu mi dodalo odvahu. Prosmýkla jsem se bokem podél kamenného sloupu. Lemovalo ho vyobrazení kamenných hadů. Kroutily se a já je vnímala jako symboly vznešené Čéradé. Zástup mě minul, vřítil se dál do bludiště, které nevydechovalo příjemnou atmosféru.

"Pst! Tady jsem!" Komoří se krčil v zaprášeném oltářním výklenku. Slabě šeptal a já se jen divila, protože na tomhle místě někdo obětoval předkům. Tady mezi pavučinami někdo drmolil modliltby! Že se jim chtělo.

Komoří zrovna nevypadal jako muž, kterému se klaní celý Locaran. "Ty chceš pryč, Sadiro? Nebudeš ctít tradici? Co by tomu řekl otec?"

"Nech ho být! Toho Královští doprovodili do Údolí!"

"A že tebe nechali, dítě... Takhle ale zahazuješ vlastní budoucnost. Příbuzní by udělali líp, kdyby ti sjednali výhodný sňatek."

Že bych vlastní život spojila s osudem dalšího nešťastníka. Kochat se nadějí, že nás neodvedou, že budeme Vyvolení. Dopřávat si upachtěné noční milování, včechno ve strachu. "Můžu mít svobodu, pane komoří!"

"Omyl. Ty svobodná nebudeš. Nikdy."

A je to tu zas. Nikdy neříkej nikdy.

"Budeš litovat. Víš, co zahazuješ? Labyrintem můžeš projít jenom jedním směrem." Podobal se myšce, lapené na kus plesnivého sýra. "Jsi nevědomá, jsi hloupá! Ani pro nás už není cesta zpátky! Uvízli jsme!"

Jen ať naříká. Když Čéradé vyňala Labyrint z říše Času, věděla, proč to dělá. Tubo a jeho lidé už zmizeli někde v chodbách, bludiště utichlo a já zapochybovala, že tudy vůbec někdo prošel. Zbyl jen komoří, já a zvířený prach.

"Zůstaneme tady?" Kelan měl silnou osobnost vůdce. Sama Labyrintem neprojdu. Tady selhali i locaranští hrdinové. Protahovali se tunely, vytesanými v hornině. Musela to být dřina, provrtat kopec, až vypadal jako kus sýra.

"Pokud zvládneme průchod Síní Bzučících Včel, máme šanci. Netuším, co je na druhé straně. Jen hádám."

Dílo Čéradé jsem ve snech vídala jako záhadnou stavbu. Pro prohnaného strýce Tuba snadný oříšek. Kampak už asi došel? Že už buší na bránu Laskavosti? Co jiného může ležet tam, na druhé straně?

"Nehledej tajemství, Sadiro! K čemu by ti to bylo. Kdo má být poučený, ten se pravdu dozví. Tobě by to sdělili Královští. Kdybys nešílela strachy..."

"Proč locaranští obcházejí Věž Touhy? Proč jsou podělaní hrůzou?"

"Někteří," zamumlal. "Ty ses přece nebála."

Ne. Já strach neměla.

"Tady i čas běží jinak. Je čas vyrazit."

Už se mi nechtělo.

"Před staletími patřil Locaran Vyšším Bytostem." Komoří se pohyboval pomalu. "Čéradé byla jednou z nich. A viděla do budoucích věků. Tušila, že éra jejího druhu končí. Bylo jich pořád míň. A ti slabí, drobní a nevýznamní, ti, které Čéradé a její druh vnímali jako svoje otroky - najednou se ujímali vlády. Protože se množili."

Poslouchala jsem a něco uvnitř mě varovalo.

"Ano, bylo nutné udělat v tom pořádek. Děti obvykle přejímají vlastnosti rodičů. Časem vyjde najevo, ke kterému druhu mají blíž. Podle toho se locaranští třídí. Někdy jsou obyčejní, někdy jsou něco mezi... ehm... Vyvolení. A někdy je nutné je odvést pryč. Do bezpečí. Jsou vzácní. Mají hodně společného s rasou princezny Čéradé."

Skoro se mi zastavilo srdce. Otec, matka, všichni co už odešli. Byli odvedeni. "Co je s těmi - obyčejnými?"

"Co s nimi? Jako obvykle. Jsou potrava." Komoří mluví nevzrušeně. Po staletí to tak funguje.

Živí projdou Labyrintem a na jeho druhé straně se vynoří buď jako téměř božské bytosti - nebo jako jídlo. Je to šok. A zpátky, to prostě nejde. V Síni Bzučících Včel můžeme získat malý odklad, protože tady si Čéradé pohrála s časem. Ani se mi nechce pokračovat. Strýc Tubo neměl ten nejlepší nápad.

"A tohle vědí všichni Vyvolení?"

"Šílíš? Tohle nás ví hodně málo. Mohl by nastat konec Locaranu!"

Jestli by to vůbec byla škoda. V Síni se nedá vydržet věčně. Divný, monotónní zvuk proniká až do mozku. Aha. Tady je to kouzlo. Zkoumá, kdo jsme. Už to nesnesu. Bzučí to a taky trochu vibruje. Svět se chvěje. "Nezbývá, než pokračovat," vzdychám a vydávám se na další pouť. Zase se tady budu motat kolem dokola. Ale všechny cesty vedou jedním směrem.

Jít co noha nohu mine. A doufat. Na konci čeká pravda. Zatím doufám. Netuším, jestli stojí za to chtít zůstat člověkem.

Na krku komořího tepe žilka. Mám žízeň. A nevím, co si doopravdy přeju.

 

 

O SMOLÍČKOVI
 

Jelen Iljič Ustinko žil se svým synkem Smoljuškou v brdské chaloupce, schované uprostřed lesů.Chlapec časem přijal jméno Smolíček, což mu otec schválil. "Nebudeš tak nápadný," poznamenal. Myslel na synovu budoucnost. Jednou Smolíček převezme živnost a nenápadnost mu bude k užitku.

Jelen synka pohladil po hlavičce. To ráno se sluníčko smálo na les i jeho obyvatele. Zajíčci panáčkovali za kmeny smrků a ve vojenském prostoru brouzdali zdivočelí ochránci přírody. Jelenovi se ulevilo, protože i zuřivý ekolog je lepší, než dmoucí se politik. Když do prostoru zabrousí ministr, je veškerý klídek v tahu.

Jelen synka nerad opouštěl. Tentokrát ale neměl hlídání. Ježibaba Dora Perníková zrovna včera skončila v peci, kam ji šoupla mladistvá delikventka Maruška, které při tom hnusném činu vydatně pomáhal její taktéž nedospělý bratříček Jeníček. Ježidědek Tonda Perník byl mimo les, protože pronásledoval děti a intenzivně běsnil.

"Musím do města," vysvětlil Jelen synkovi. "Jsi už velký. Tak nikomu neotvírej, já ti něco přivezu." Otce srdce bolelo, protože ještě nedávno býval Smolíčkovou matkou Jelenou a mateřský pud mu vydržel i přes změnu pohlaví.

Jednoho dne si Jelena Iljična uvědomila, jak velice v ženském těle trpí, a zákazníci už taky chodili mnohem míň, proto si udělala radost a Smolíček měl místo matky otce.V lese se jim vedlo dobře a měli několik milých sousedů. Problémová byla snad jen babka Polednice. Jelen našlápnul motorku a vyrazil. Neseznámil synka se skutečným cílem cesty, na to měl ještě čas - než chlapec vyroste a dospěje, aby těm záležitostem dobře rozuměl. Jelen mířil do Rudné, kde pásl svoje stádo. A nebylo ledajaké, o tom by řidiči kamionů mohli vyprávět.

Zatímco Jelen nebyl doma, okolí domku ožilo. Netrvalo dlouho a někdo zaťukal na dveře. "Smolíčku, pacholíčku, otevři nám dvou světničku! Jen dva prstíčky tam strčíme, jen se maličko ohřejeme a hned zase půjdeme."

Neinformovaný Smolíček nevěděl, že Jezinky kradou děti. Napadlo ho, že udělá dobrý skutek a pootevřel. Toho Jezinky využily, vtrhly do domku a zmocnily se dítětě.

To už chlapec pochopil, že se něco děje. "Za hory, za doly, mé zlaté parohy, kde se pasou? Smolíčka pacholíčka Jezinky pryč nesou."

Naštěstí byl Jelen nedaleko. Uslyšel chlapcův křik, popohnal svého harleye a vyrazil do záchranné akce. Dohonil tlupu únoskyň, které velice zmlátil. Popadl synka, kterého seřezal až doma. Předpokládal, že jeho potomek není nechápavý a příště už stejnou chybu neudělá.

Následující odpoledne Jelen opět nesehnal hlídání. Kmotr Lišák, kterému Smolíček z čisté rozvernosti nedávno kupíroval ohon, se zapřel. Schoval se v noře pod postelí.

Smolíčkovi se opět dostalo náležitého poučení. Avšak situace se opakovala a Jezinky loudily tak dlouho, až chlapec povolil. Opět došlo k únosu. Jelen tentokrát pásl dál, kontroloval svoje eskortní pracovnice. Smolíček řval, jako když ho na nože berou, ale bylo mu to houby platné. Byl dopraven do jeskyně, kde se Jezinky zdržovaly.

Chlapce překvapil smrad, který zaplnil celou prostoru. Doutnající ohniště s ohořelými kostmi jen doplňovalo celkově neutěšenou atmosféru. Ohlodané klouby prozrazovaly, že Jezinky jsou zapřísáhlí masožravci a pravděpodobně i kanibalové.

Se Smolíčkem zacházely hrubě a píchaly ho klacíky, protože chtěly, aby řval.

Unavený Jelen přifrčel domů v pozdních nočních hodinách. Protože synka doma nenašel, vydal se k Jezinkám. Smolíček řádil, až se hory zelenaly a Jezinky se mu škodolibě chechtaly. Podle kraválu Jelen snadno objevil únoskyně i uneseného. Jak patřilo k jeho dobrému zvyku, zmlátil Jezinky i tentokrát - a víc. Smolíček trestu taky neušel, výprask ale opět dostal až doma. Slíbil, že už nikdy nikomu neotevře a šel spát.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec.